Norbert Zajac- Cesta za snem- FIBO 2012

Norbert Zajac- Cesta za snem- FIBO 2012

Pavel Vacek | 28. 10. 2015

Po relativně úspěšném ukončení jarní sezóny 2012 jsme byli s mým trenérem Andrejem Mozoláni rozhodnutí, že se pustíme do přípravy na podzim 2012, jejímž vrcholem mělo být juniorské Mistrovství světa v Budapešti.

Ještě předtím, než jsem se pustil naplno do přípravy, měl jsem nějaké povinnosti vůči tehdejším sponzorům. Ale byly to velmi příjemné povinnosti. Asi cca 2 týdny po soutěži jsem dostal nabídku, abych odcestoval a následně reprezentoval stánek s doplňkovou výživou Hi Tec Nutrition, která mě tehdy sponzorovala. Všechno se to mělo odehrát na největším Expu sportovní výživy, které se koná v Evropě a to na Fibu 2012 v Německém Essenu. Během těchto týdnů jsem trénoval zlehka hlavně kvůli tomu, abych tělo nešokoval nicneděláním po náročné přípravě a také proto, abych nenabral zbytečný tuk. Ve stravě jsem se snažil vyvarovat doplňkům výživy a masu. Většinou jsem to stavěl na bílých rybách, rýži, vločkách, cottage cheese a tvarohu. Pobyt v Essenu měl trvat cca 4 dny, takže to bylo přijatelné, i kdybych měl na tyto dny absenci tréninku. A kromě toho, že jsem měl působit v stánku s doplňkovou výživou, měl jsem být i v stánku mého sponzora s oblečením, se kterým, s jednou větší přestávkou, spolupracuji dodnes a tím byla společnost UNCS.

Nebylo co řešit, těšil jsem se velmi, protože jsem věděl, že potkám mnoho z mých vzorů či idolů a nebude nouze ani o krásné dívky. Sbalil jsem kufr a autobusem jsem se vydal do Brna, kde už mě čekali spolumajitelé a jednatelé společnosti Hi Tec Nutrition Martin Wojkowský s jeho otcem. Jsou to velmi dobří lidé, a i když už spolu nespolupracujeme od roku 2013, nemohl jsem jim nevěnovat několik řádků, neboť to byli moji první regulérní sponzoři, kteří mi pokryli většinu z mé doplňkové výživy.

Nastoupil jsem do auta a vypravili jsme se až do dalekého Essenu, který je už jen kousek od nizozemských hranic. Cesta měla trvat z Brna cca nějakých 8 - 9 hodin, ale prodloužilo se nám to kvůli několika zácpám na německých dálnicích. Proto jsme se rozhodli, že přespíme v jednom hotýlku asi 2 hodiny před Essenem. Ráno jsme vstali, bouchli jsme do sebe nějaké vajíčka, tedy alespoň já a jeli již přímo na veletrh Fibo.

 Před celým komplexem, kde se to celé odehrávalo, nás již čekal Kamil Nowakowski, který byl jakýmsi hlavním manažerem této značky a dal nám akreditační karty, abychom se mohli po celém areálu volně pohybovat. Když jsem vešel dovnitř, byl jsem ohromený. Něco tak obrovského jsem do té doby neviděl. Tuším a nechci přehánět, že cesta z jedné strany tohoto komplexu na druhou mi trvala rychlým krokem, aniž jsem se někde zastavoval, asi 30 minut. Když jsme tam přišli, to bylo ve čtvrtek, tak tam nebylo ještě mnoho firem vyskladněných ve svých stáncích a také tam ještě nebyl nikdo zajímavý ze světa fitness. Představili mě však hlavní šéfce celé firmy, dostal jsem nějaké reklamní trička a pomaličku se to začínalo plnit. Hlavně druhý den začali chodit lidé. Ale jaksi se při našem stánku moc nezastavovali. Bylo to o něco lepší, až když dorazila krásná Natalia Gacka, která je juniorská mistryně světa v bodyfitness z roku 2012 a Andrzej Kolodziejczyk, který je vicemistr světa a Evropy v kategorii do 100 kg tuším z roku 2013. Přiznám se, že Andrzej mě nějakým způsobem tehdy neohromil. Byl mimo formu, na svou váhovou kategorii mi přišel i subtilní a co mi na něm vadilo, že byl dost nepřívětivý vůči fanouškům. Abych to upřesnil, nevěděl se prodat, ale když jsme prohodili pár slov, zjistil jsem, že je to fajn chlapík. Pochválil mi formu a tím si mě získal. A najednou to byl můj oblíbený kolega ha-ha. Samozřejmě, žertuji. Když jsme rozjeli show právě s krásnou Natalií, lidé začali ožívat. Takto vlastně probíhal celý den. Samozřejmě mohl jsem si kdykoliv odběhnout z našeho stánku a porozhlédnout se i po ostatních.

Druhý den dorazil Andrej Mozoláni i s Michaelou Kováčovou, která mimochodem byla ko-promotérka Mozolani Pro Classic 2015. Andrej figuroval jako představitel v stánku UNCS, kde byl i majitel Milan Kořínek. Tvářemi stánku jsem byl také já, společně s Petrem Březnou a jedním Italem, který v té době byl modelem pro katalogy UNCS. Pan Kořínek to vzal opravdu vážně a byl docela problém se z toho stánku nějakým způsobem osvobodit a jít si prohlédnout výstaviště. Faktem je, že tak se dělá byznys a já jsem ho plně chápal a respektoval, i když mi to nebylo zrovna po vůli. Samozřejmě najíst jsem se mohl jít, s tím neměl problém. Moje jídla na FIBU vypadala ale velmi zajímavě. Nakolik jsem byl vyhladovělý ještě po soutěžní dietě, dokázal jsem celý veletrh obejít a v každém jednom stánku se zastavit, nabrat plno proteinových tyčinek a vypít všechny ionťáky či proteiny. Nakonec jsem se konečně z toho všeho jaksi vyvlekl a mohl jsem si jít po svém. Vyhledal jsem Mišku Kováčovou, která v té době dělala ještě reporty pro Eastlabs.sk. Miška má přátelské vztahy téměř se všemi významnými osobnostmi ze světa kulturistiky a fitness a tím, že byla reportérka, měla přístup do všech zákoutí, kam se běžný smrtelník nedostal. Já jsem měl to štěstí, že jsem dostal od Mišky akreditační kartičku a mohli jsme si jít tedy po svém. Bylo to úžasné. Jako k prvnímu jsme zamířili k Ronniemu Colemanovi, kterého jsem už viděl předtím na M-ČR v Bratislavě v roce 2011. Udělali jsme s ním krátký rozhovor a šli jsme dál. A potkali úžasnou Oksanu Grishin. Řeknu vám, prohodit s Oksanou pár vět bylo úžasné. Měla obtažené šaty, skutečně sexy kráska, která byla velmi přívětivá a i když viděla, že moje angličtina poměrně dost klopýtá, trpělivě čekala, dokud se nevykoktám, a s úsměvem mi odpověděla. 

 

Úplnou náhodou mě zastavil po silnici i Troy Alves, který už dnes nesoutěží a který si mě pravděpodobně všiml, když jsem exhibičně vystupoval na stánku a pochválil mou formu a nechtěl mi věřit, že si držím i několik týdnů po soutěži tak nízké procento tuku a už vůbec mi nevěřil můj věk, což mi velmi lichotilo. Zastavili jsme se i za Kaiem Greenem, ale s ním tehdy moc sranda nebyla. Oči měl celé červené, pravděpodobně měl v nich popraskané cévky a vypadal, jako kdyby byl v nějakém transu. Odpověděl nám jen na půl huby a byl myslím úplně mimo. Něco takového jsem neviděl, netuším, zda měl před soutěží, ale zkrátka rozhodně nebyl v pohodě. Potkal jsem i Philla Heatha, který prožíval v roce 2012, řekl bych, největší boom slávy mezi svými fanoušky. Já jsem nebyl výjimkou, ale dostat se k němu bylo přímo nemožné. Později jsme ještě prohodili pár slov s Flexem Lewisem. S Flexem je skutečně sranda. Šli jsme dělat reportáž přímo ze soutěže profesionálů Fibo Power. Před nástupem kategorie open, kde měl nastoupit asi tak jediný závodník se zvučným jménem Johnie Jackson, se ještě prezentovaly bikiny amatérky. No řeknu vám, strašněji obsazenou kategorii jsem neviděl. Pokud nebyla na pódiu anorektička, tak pak dívka s celulitidou snad i na předloktí. Skutečně nevím, co to bylo za výběr, ale dobře jsem se zasmál. Faktem je, že ani profi kategorie open nebyla nějak perfektní, když se na to takhle podívám s odstupem času, ovšem v té době to byla první PRO soutěž, kterou jsem viděl a byl jsem unesen.   

Plný zážitků jsem věděl, že můj pobyt v Essenu se blíží ke konci. Ale ještě jsem netušil, že zažiji ještě jeden zážitek. Každý večer nás zval majitel společnosti UNCS Pan Kořínek na večeři do místní Turecké restaurace. Jako každý večer i tento jsem se tam doporoučel kopec se skopovým masem, baklavou, hovězím a mléčnou rýží. Poslední večer jsem se tam spřátelil lépe i s tím Italem, který byl také v stánku UNCS a dohodli jsme se, že večer vyrazíme na after párty celého FIBA. Během fungování v stánku se nám podařilo sbalit nějaké hostesky, se kterými jsme se dohodli, že se tam potkáme. Nebyl to moc levný špás, tuším vstupné stálo 50 €, ale oželel jsem to, protože jsem věděl, že tam potkám mnoho mých idolů. Faktem ale je, že o ty idoly mi až tak moc nešlo, ale o ty hostesky jo. Vyjeli jsme se tedy na tu afterku, ale úsměv mi pěkně ztuhl, když jsem zjistil, že to bylo asi 30 km vzdálené od našeho hotelu a cena za taxi byla asi 70 €. Skoro jsem odpadl. Naštěstí Ital byl docela při penězích, takže jsem se na něm trošku přiživil. Viděl, že smrdím grošem a všechno platil i přímo na místě a pokud se dobře pamatuji, zaplatil mi i vstup. Měl jsem to ale já štěstí. V peněžence se mi schovávalo možná 50 €, takže takový společník mi docela bodl. Zvlášť, když jsem viděl ty účty, které byly za drinky, které jsme objednávali těm hosteskám. V tomto období se mi dařilo lépe než minulosti, ale držet se této společnosti bylo nad moje síly. Bylo ale super vidět, jak se top kulturisté planety baví a jsou odvázaný, to byla fakt paráda. Zack Khan byl opilý jak bomba a Hidetada Yamagishi byl lev parketu. Byla tam i Larissa Reis, ale k ní už byl docela problém se dostat, protože to byl asi největší sexsymbol celé afterky. My jsme se tam bavili s těmi hosteskami z okolních stánků, které byly na FIBU, ale nějak se mi podařilo s jednou z nich se odpojit na diskotéku konanou vedle této afterky. Nevím, jak jsme se tam už ani dostali, ale vím, že mi zmizela z dohledu a já jsem zůstal sám na diskotéce v cizí zemi, v cizím městě mezi 10 000 skákajícími lidmi na nějaké techno párty. Lidé tam běhali na chůdách, všichni měli zornice jako sovy a já jsem nevěděl ani kde jsem. Když jsem se odtud konečně vybojoval ven, zjistil jsem, že vůbec netuším, jak najdu cestu zpět na afterku, kde byl ten Ital. Neměl jsem už ani floka a on byl v roli mého disco sponzora. Štěstí bylo, že jsem objevil bankomat a že zhruba jsem si pamatoval adresu hotelu.  

Dorazil jsem na hotel a tím skončilo mé setkání s idoly, na které velmi rád vzpomínám. Bylo skutečně super si uvědomit, že i ti nejšpičkovější sportovci této planety jsou také jen lidé, a že i oni potřebují vypnout občas hlavu a resetovat se. Jakmile jsem se dostal domů zpět na Slovensko, začal jsem přípravu na akci Arnold Classic Amateur, které se konalo v Madridu a jak to všechno dopadlo? No nic moc, vždyť uvidíte ... 

Komentáře: