Nemáte motivaci? Cvičte systémy!

Nemáte motivaci? Cvičte systémy!

Pavel Vacek | 10. 11. 2015

Možná je znáte z vašeho fitka. Borce, co chodí cvičit již několik desítek let, jsou disciplinovaní, mají v malíku zásady stravování, hluboké znalosti tréninkových postupů a přesto… Přesto se jejich výkonnost spíše snižuje, než aby tomu bylo naopak. A je taky možné, že podvědomě cítíte, že se mluví právě o vás, jenom si pořád nejste jistí, čím to je.  Za tímto zhoršením totiž není jasný a viditelný signál v podobě zranění, či jiných zjevných překážek, nýbrž pomalá, neviditelně plíživá ztráta motivace. Motivace je totiž základ všeho.

Všude se dočtete, že je důležité držet stravu, pravidelně trénovat, dodržovat životosprávu a podobné kulturistické pravdy. V pozadí toho všeho je však síla motivace. Jenom na ní bude záležet, jak daleko se dostanete, kolik toho budete chtít obětovat a jaké budou vaše výsledky. Vzpomeňte si, proč jste vlastně začali cvičit? Chtěli jste mít třeba větší biceps. Jen o pár centimetrů. Tak jste vlítli do posilovny, drtily bicepsy jak prdlí a navzdory špatné technice, všem zásadám stravování a rozdělení tréninku se biceps pohnul z 33 cm na 38cm. Hurá. Udržet si motivaci a tréninkové nadšení v prvních pár letech tréninku je totiž nesmírně snadné. Vaše tělo se mění jak přerod kukly v motýla, síla roste stejně rychle jak státní deficit a to vše vám dodá kosmickou dávku sebevědomí a namotivovanosti do dalších bojů se železem. Po dosažení dílčích cílů, se motivace většinou upne k nějakému dalšímu dílčímu úkolu. Najednou byste rád zesílil, zvedl na benč o něco víc kilo, zkusil první soutěž. Soutěžení je vůbec tou nejlepší motivací, co znám. Pevně daný termín, kdy musíte být skvělí. Nejlepší jak jen můžete být. Vymačkat ze sebe vše proto, abyste vyhráli. Nebo si alespoň neudělali ostudu. A pokud nevyhrajete, nevadí, vaší motivací bude zkusit to za rok znova a lépe. Ale motivaci neztratíte, ani když zvítězíte. Vždy je něco o level výše. Od Mistrovství Čech vede úsilí k Mistrovství republiky. Od obhajoby titulu v dorostu k juniorům. Pak k mužům, potom k prvnímu reprezentačnímu startu atd…

Naši šampioni by o tom mohli vyprávět. Vzpomeňte si na slova Vojty Koritenského, který říkal, že po zisku profi karty jeho motivace vystřelila jak Sputnik. Je to právě ta vidina na postup do vyššího kola, která vám běhá před očima při každém tréninku, při každé těžké sérii, před každým nechutně dietním jídlem. Máte prostě cíl a motivaci.

Ale co když ne? Co když vás soutěžní kariéra nikdy nelákala? Třeba pro vás bylo prioritou pouze vypadat lépe než ostatní.  Fajn. Ale to už se vám povedlo někdy před deseti lety a od té doby vrstevníci jenom kynou, takže vypadat lépe než ostatní už není kdovíjak vysoká laťka. Anebo jste skutečně soutěžil, ale už je to nějaký ten pátek, co jste zjistili, že z vás druhý Kai Green asi nebude. Co potom?  Jistě, chodíte do posilovny, protože kulturistika je váš oblíbený sport, cvičíte, protože vás to baví, ale taky zjišťujete, že už drahnou chvíli nedáváte na benč 180 kg v sériích jako dřív a jste překvapeni, když vám společníci z posilovny tvrdí, že stojan na dřepy se přemístil už před třemi roky. A to se vám stane, když se v návalu falešného sebevědomí připojíte k tréninku mladých namotivovaných chasníků. Po pár sériích dřepů rázem zjistíte, že své plíce nemůžete najít, ani kdyby vylezly z hrudníku a udělali baf! Pak už jen zbývá vytáhnout z klobouku jednu z výmluv na vzrůstající věk, vleklá zranění, mnoho pracovních povinností, neposlušné ratolesti, neposlušnou manželku, brzké vstávání, pozdní usínání….no však vy to sami znáte. Avšak pravým důvodem toho, že se z vás stala bačkora, je nedostatek motivace.

Tady se však dostáváme na rozcestí. Mladí čtenáři si teď možná říkají, hehe, to je přesně Pepa od nás z fitka, bejvalá hvězda, toho času trouba z posilovny. Ale pozor! Ztráta motivace není problémem pro někoho, komu fakt, že už nic nezvedá a že jeho výkonnost upadá do záporných čísel, je úplně šumafuk. To jsou cvičenci, kteří prostě raději chodí do posilovny než do hospody, jsou rádi za prokrvení svalů, prohození pár slov s hromadou známých a udržování se v solidní kondici a životních návycích je pro ně priorita číslo jedna.

Ztráta motivace je problémem pro ty, kteří ještě cítí, že můžou bez problémů držet krok právě s těmi namotivovanými mladíky, že jejich výkonnost může být na velmi solidní úrovni, ale nemají se čeho chytnout, aby zase dřeli jako blázen. Jako dřív. Ale dá se to změnit. Vede k tomu několik cest.  Jedna cesta je vytyčit si nějaký cíl, ke kterému se upne. Většinou to bývají takové ty novoroční bláboly typu: začnu zase pořádně makat, naberu 10 kilo, shodím 10 kilo, zvednu o 30 kilo víc na benč atd… Blablabla. Jenže to jsou přesně ty kecy, kvůli kterým jejich výkonnost hnije zevnitř.  Protože dodržet po 15 nebo 20 letech cvičení takto dlouhodobější cíl bez vnější kontroly je prostě problém. Vnější kontrola je totiž fajn. Druhá možnost je pořídit si osobního trenéra, který vás bude honit, dohlížet na vás a dávat vám co proto. Po x letech tréninku je to ale dost bizarní a drahé řešení. Dalším vynikajícím, vlastně asi nejlepším stimulem je, zkusit si zase, nebo premiérově v kondičkářích nějakou soutěž. To k získání formy funguje dokonale. Ale co když se vám ani do tohohle zrovna nechce?

Pak tu mám asi poslední možnost. Cvičte systémy. Tréninkové systémy jako Korte, GVT, Bear, 7x7, Freimen Fest atd… Ideálně něco, kde je přesně vypočítaný tréninkový postup a váhy. Je mi úplně jasné, že se teď ošíváte a říkáte si, že znáte své tělo natolik dobře, že nemusíte cvičit tréninkové postupy pro začátečníky. A máte pravdu, své tělo znáte skvěle. Jenže zatímco vaše mysl dříve dokázala potlačit signál vašeho těla k tomu, abyste si dali šlofíka, dnes tomuto signálu rádi vyhovíte. A o tom to je. Už nepotřebujete mít už ruku 50 cm, tak proč byste se stresovali? Jenže u systémových tréninků jít prostě musíte. Jinak se to celé zhroutí.

Jak jste asi místy pochopili, některé části textu jsou autobiografické. Jakožto bývalý závodník mě návrat k soutěžení nemotivuje, protože bych lepší prostě nebyl. Takže si cvičím jen tak. Pro radost. Ale taky bez jakékoliv motivace. A to mně vadí. A tak jsem se rozhodl vyzkoušet nový tréninkový systém našeho kolegy Lukáše Roubíka- Freimen Fest. Jen tak. Nic od toho nečekám. Ale chci vědět, co vzbudilo takový poprask mezi mladými a taky jestli to alespoň trochu funguje. A začalo mě cvičení zase náramně bavit, přestože samotný systém kdovíjak zábavný není. Jde ale o to, že najednou nemusím bloumat po posilovně, dešifrovat hlasy mého ochabujícího svalstva, jež slabě našeptávají, co by rádo cvičilo. Ne. Můj program je pevně daný a pevně vypočítaný! Chodím si s excelovou tabulkou po posilovně jako dement ze zvláštní, ale je mi to jedno, protože to za mě někdo vymyslel a někdo spočítal. Je to trochu jako o dovolené. Moře, sluníčko je super, ale nejlepší je, když ráno vstanete a čeká vás obrovský stůl s výběrem připraveného jídla. Bez práce, bez umývání nádobí, jenom si to berete. Takhle to je s těmi systémy. Vím, kolik musím udělat sérií dřepů a s jakou vahou. Vím, že si musím příští týden přidat tolik a tolik. Přistupuji k tomu jako k práci, kterou prostě musím udělat. A mojí motivací je, to skutečně udělat, abych si mohl další týden pár kilo přihodit. Taky vím, že musím jít cvičit, aby se ten postupný týdenní systém nezhroutil. A především již nyní vím, že se silově zlepšuji (nezaměňovat s tím, že jsem silný), že se mi zvyšuje výkonnost, fyzička a mírně přibírám na váze. A to je důvod k mnohem radostnější návštěvám posilovny. A kdo ví, třeba v sobě obnovím zase nějakou další, silnější motivaci…

Komentáře: