Naslouchejte svému tělu...

Naslouchejte svému tělu...

Pavel Vacek | 06. 11. 2015

Naslouchat svému tělu, je jedna z mnoha pouček kulturistiky, se kterou se dřív nebo později setkáte. V druhé větě by však mělo zaznít, že byste neměli poslouchat nepěkné věci, které vám vaše tělo podsouvá.

 Věc se má tak. Dorian Yates, ikonická postava 90-tých let a několikanásobný Mr. Olympia, zkrátka šéf šéfů, jednou na otázku zda cvičí instinktivně, odpověděl něco v tom smyslu, že kdyby poslouchal instinkty svého těla, ležel by na kanapi, čuměl na bednu a lemtal pivo. A má recht. Instinkty, jež velí jít po práci do posilovny a tam nazvedat několik tun železa, častokrát se dovést na pokraj infarktu, či nějaké jiné lapálie, se musí ukrývat leda tak v hlavě psychicky narušené bytosti. Jenže to my, kulturisti, jsme. Páč racionální důvod pro provozování sportovní kulturistiky neexistuje. Jenže pokud chcete v dnešní době projít zdárně obdobím od opuštění matčina mezinoží po prozkoumání horkovzdušné pece zevnitř, svým způsobem je dobré mít cíl, sny a jakkoli bláznivé hobby. A ke správné pošahanosti patří naslouchání hlasů zevnitř. Konkrétně z bicepsu, nebo zad, nebo nohou, na tom už celkem nesejde. Někteří kulturisté tudíž budou na instinktivní trénink přísahat stejně, jako generace našich dědků na knížku KSČ.

Takže se celkem solidně točíme v kruhu. Naslouchat tělu, nebo ho ignorovat a jet si podle vytyčeného cíle? Jsem pro kompromis. V zásadě souhlasím z Dorianem Yatesem v tom, že cvičit bez nějakého plánu, jen podle pocitů, je perfektní zkratkou k totálnímu zlenivění. Vím to, protože jsem to tak dělal zhruba před půl rokem a z jakž takž ucházející kulturistické postavy jsem se šupitem a prestem měnil v bramboru. Nebo spíš bramborový salát, protože brambora si ještě zachovává nějaký tvar. Řekl jsem si, že tělo, které mi nakecává, že čelní dřepy lze nahradit scottovkou na biceps mi spíš ve skutečnosti říká, že jsem línej jako prase. Takhle to dál nejde, řekl jsem si, a vzal jsem to z druhé strany. Strany drilu a pevně vytyčených tréninků. Něčím, co zajímá názor mých instinktů zhruba stejně, jako názor masařky na mé počínání pikosekundu před tím, než ji rozmáznu o zeď.   Nasadil jsem tedy na své instinkty systém Freimen Fest. Jestli nevíte, co to je, vygooglete si to. Pokud používáte google jenom na stahování porna, tak jde o jakousi mutaci Korteho systému, čili pevně daný trénink, s jasně určeným počtem opakování a sériemi. Řád a kázeň jako v kriminále. Přesně tak se budou cítit vaše instinkty, které ale vem ďas. Vypracoval jsem si plán dle návodu a chodil s dotyčným cárem papíru formátu A4 po posilovně jako školáček s prvním vysvědčením. A fungovalo to. Dokonce perfektně. Váha šla nahoru, z bramborového salátu se zase stávala brambora. Tuhá, pevná, radost pohledět. A pak to přišlo. Signály těla, řeč, chcete-li. Jasné impulsy, že tady něco nesedí. Ale co?

 Na začátku jsme si řekli, že někdo propaguje naslouchání signálům svého těla. Problém je v tom, že to nelze v žádném případě aplikovat u někoho, kdo cvičí pár let. Myslím tím málo let, 2-3 roky. Takový cvičenec se sotva naučil ovládat biceps, aby při tréninku dělal to, co má, natož aby s ním vedl nějaký dialog. Ovšem pozorovat reakce svalu na daný trénink by už zvládnout mohl. Jak už jsem řekl, Freimen Fest byl dobrý. Ale ne na nohy.Na moje nohy, což je pro další text zásadní informace. Po zhruba 3 týdnech jsem totiž pozoroval, že zatímco prsa doznala skutečně pozitivních změn (ne že bych začal kojit), u noh tomu bylo v podstatě naopak. A to přesto, že jsem je jel na stejném principu jako prsa, či záda. To samé platí pro triceps s bicepsem a rameny. Biceps a ramena reagovaly na trénink 3x týdně fullbody pozitivně, tricepsu se to zjevně nelíbilo a hodlal se schovat. Může za to ten tréninkový systém? NE! V žádném případě! Tělo zkrátka vyslalo signál. Ten signál, který je zjevný, měřitelný a který byste naopak měli vnímat velmi, velmi intenzivně.

Jestli totiž v kulturistice platí jedna jediná pravda, tak je to ta, že v kulturistice žádná pravda neplatí. To ji dělá ojedinělou, unikátní, zábavnou, tajemnou, ale pro začátečníky nesmírně složitou na orientaci. Proto radím, začněte pevně daným tréninkem, kde jasně vypozorujete, který sval reaguje na jaké zatížení. Je to cesta pokusů a omylů. Ale jinak to nejde.

Každé tělo je unikátní stroj, který funguje na rozdílných impulzech. Něco jako pohon na benzín, naftu, plyn, kerosen, uhlí, nebo nějaký rostliny, které používají ve svých autech ekoteroristi. Proto na každého působí jinak i rozdílné cviky. Jistě jste slyšeli tu povídačku o svaté trojici mrtvého tahu, benchpressu a dřepů. Každý borec by je měl dělat. Bez nich nejste kulturista, ale třeba rychlochodec, co já vím.. Co ale vím naprosto bezpečně je to, že mrtvola s dřepy se mi spolehlivě postaraly o sedm let trvající bolesti pravého vzpřimovače. Speciálně u dřepů bych se rád zastavil. Přirovnal bych je ke tchyním. Někdo má takovou tchyni, že s ní bez problémů stráví odpoledne zalité slunce a nešetří s pozváním na nedělní oběd. Jiný by si k nedělnímu obědu raději pozval džihádistu Johna i s nádobíčkem, než by utrousil cosi o vepřovém menu před maminkou svojí ženy. To, co se vám snažím říct, je to, že ačkoliv vás neustále přesvědčují o tom, že bez dřepů to nepůjde, není to pravda. Dřepoval jsem jak o život a nic moc. Pak někdy v minulém století objevily legpress, který jsem den na to objevil já, a co se stalo? Nohy reagovaly. Nechci se ohánět vlastním příkladem, protože jak je známo, jsem brambora, ale myslím, že nebudu lhát, když řeknu, že ani Dorian Yates nejezdil dřepy. Aspoň jsem to nedávno někde četl. Ani Vojta Koritenský nejezdí klasické dřepy a jaké má konve. Tím vším nechci říct, že dřepy jsou na prd, protože nejsou a víteční dřepaři Noro Zajac, nebo Milan Obořil vám rázně mohou dokázat opak, ale jde o to, že někomu prostě nefungují. A nefunguje mu ani mrtvý tah, nebo mu nefunguje bicepsový zdvih, nebo benč, přestože miliardě jiných kulturistů ano. Pak jsou borci, kterým nefunguje nic, jež jsou v ostrém protikladu s lidmi, kteří se podrbou na koleni a triceps jim poskočí o centimetr. Ale to už je zase jiný příběh.

 Celé tohle povídání je o tom, že byste se měli držet jasně daných pravidel, cviků a sérií, ale přitom jasně vnímat to, jestli vám ty cviky, které vycházejí z předpokladu masové oblíbenosti, vůbec zabírají. A pokud ne, změňte je. Neřešte to, že 100x denně čtete na webu, že máte cvičit to a to. Ostatně, něco psát musíme. Cvičte podle signálů vlastního těla. Nezaměňujte však tyto signály za lenost, to by byl průšvih. Držte se toho, že jeden náročný cvik vyměníte za jiný náročný cvik. Pokud cvičíte za zónou bolesti, cvičte tak za pomocí jiných cviků. Nefunguje-li to, cvičte bez vyčerpání svalu. Experimentujte, ale vydržte to po dobu minimálně 5-6 týdnů. Ze změn po pár týdnech nevypozorujete nic. Měřte se, zkoumejte se, ale nehledejte výmluvy.

Komentáře: