Mr. Olympia a Generation Iron

Máme za sebou událost, k níž se upínaly zraky všech kulturistických fanoušků po celém světě. Jubilejní padesátý ročník slavné soutěže Mr. Olympia. Soutěže, o které sní miliony nadšených kulturistů toužící po slávě a úspěchu. Soutěže, na níž vítězství znamená dojít absolutního vrcholu. Na pouhou účast, neřkuli vítězství pak dosáhne pouhé promile těch nejtalentovanějších, nejzarputilejších a nejodhodlanějších kulturistů planety. Stát se držitelem titulu, znamená stát se nesmrtelným. Alespoň v naší, kulturistické, komunitě.

A tento ročník byl skutečnou událostí. Svátkem s velkým S. Emoce fanoušků byly vypjaté, předsoutěžní odhady zasvěcené, dočkali jsme se i tradičních konspiračních teorií a celé promo soutěže připomínalo spíš nějaký boxerský zápas Green vs Heath. Jakoby jiní, další skvělí kulturisté snad ani neexistovali. Hvězdná jména byla takřka odsunuta do potupné role statistů přihlížejících epickému souboji výše zmíněných. Pro mediální prezentaci si nic lepšího než emoce, rivalitu a střet dvou rozdílných světů nelze přát. Možná proto byla tato Olympia tou nejvíce sledovanou a rozhodně nejvíce diskutovanou Olympií za poslední léta. Možná jsme viděli další skvěle zrežírovanou prvotřídní show, tak dokonale zapadající do soukolí cirkusu zvaného profi bodybuilding. A možná jsme se stali svědky dalšího, nutno podotknout, že prvotřídního materiálu pro druhý díl filmu Generation Iron.

Pokud totiž je soutěž Mr. Olympia každoroční událost roku, a to bezesporu je, film Generation Iron lze směle zařadit po její bok. Pějme chválu na autory tohoto hraného dokumentu, neboť to, co dokázali je něco vskutku úžasného.

První pokus o zfilmování dění okolo kulturistiky a soutěže Mr. Olympia proběhl již v roce 1975 ve známém filmu Pumping Iron. I tehdy se tento pokus povedl na jedničku a i po 30 letech je to neskutečně motivační snímek a vhled do světa milovníků železa a posiloven. Obrovskou zásluhu na úspěchu filmu měl bezesporu charismatický Arnold, jehož film Pumping Iron posléze odpálil do hvězdných výšin showbusinessu. A i tehdy tvůrci Pumping Iron vystavěli pointu příběhu na souboji žoviálního a úspěšného Arnolda Schwarzeneggera coby zhmotnění amerického snu, cvičícího ve slunné Kalifornii a poctivém dříči Lou Ferignovi, zavřeného v tmavé sklepní posilovně pošmourného New Yorku a prezentovaného jako tak trochu ňoumu. Úspěšný muž byl od počátku jasný favorit a skromný borec, kterého navíc peskuje nesmlouvavý otec, byl jasný looser. Inu jiná doba. Film vznikl na počátku věku kapitalistického materialismu, a kdo měl na Mercedes, byl v Americe borec. A nejenom tam. Dnes máme všeho nadbytek a tak nám imponuje chudoba a skromnost. (které se ovšem vyhýbáme jak čert kříži)Ale o tom později. Nyní nesmíme zapomenout i na další borce, jako byli Ken Waller, Ed Corney, Mike Katz, Franco Columbo, Serge Nubret atd…, kteří se ve filmu mihli, ale jen tak s mírou, aby dodali patřičný lesk oběma hrdinům. Ken Waller to tehdy scénáristovi Georgu Butlerovi trochu zkazil, neboť se vklínil na Mr. O mezi Arnolda a Loua, ale přesto je tam velmi mnoho indicií na to, abychom si připomněli aktuální příběh.

Inu, je zjevné a každopádně Hollywoodem prověřené, že dobrý příběh s vyhraněnými charaktery postav, jenž míří k nezadržitelnému střetu, prostě táhne. A to je dobře. Protože na evropské dotované filmy se kouká jenom parta intelektuálů, kteří pak mohou týdny rozebírat, o čem ta slátanina vlastně byla. Ale tvůrci Generation Iron zaplaťpánbůh na brýlaté kavárenské povaleče necílili. Použili osvědčenou šablonu snímku Pumping Iron, dosadili do rolí Phila Heatha a Kai Greena, sehnali kompars v zastoupení Branche Warrena, Victora Martineze, Bena Pakulskiho, Hidetada Yamagishiho atd…, všem přidělili nějakou tu charakterovou škatulku a jelo se točit. Takže tu máme sportovc- rančera a taťku, kriminálníka, vědátora, nepochopeného Japonce, ale především nabubřelého boháče z hradu versus moudrého chuďase z děcáku. Třaskavý mix, ze kterého by bolela hlava i toho nejlepšího scénáristu v Los Angeles. A jakkoliv to zní pateticky a smrdí to nějakou bizarní telenovelou, výsledek se povedl na jedničku. I mě samotného po dvaceti letech v posilovnách a zhlédnutí nesčetného množství videí a fotek s kulturistickou tematikou to vtáhlo do děje natolik, že jsem si to pustil znova. A pak ještě několikrát. Jako zamlada a jako bych právě objevil kulturistiku a její svět. Úžasně odvedená řemeslná práce, která vás donutí se ztotožnit s vaším hrdinou a přiřknout mu div ne stejnou náklonost, jakou pociťujete ke svým nejbližším. Včetně vašeho psa.

No a to je možná ten problém. Tedy, není to nic, z čeho by si měli tvůrci dělat hlavu, právě naopak. Podařil se jim husarský kousek, kdy si obrovské množství lidí myslí, že to tak je doopravdy a jiný charakterový rys není možné brát do úvahy. Jinak si totiž není možné vysvětlit tak obrovské množství vyloženě nenávistných a zlých komentářů na adresu vítěze Phila Heatha. Vždyť o co jde? Mr. Olympia má každou chvíli nějaký sporný výsledek. Namátkou třeba vzpomeňme souboj Arnolda se Sergio Olivou. Nebo Arnoldovo vítězství v roce 1980. Ušetřen kontroverze nezůstal ani Lee Haney, když ho po semifinálové části porážel maličký Lee Labrada, aby pak zčistajasna vyhrál Lee Haney. A co Dorian Yates v závěru kariéry, kdy jeho tělo připomínalo spíše trhací kalendář? Každý z vítězů Mr. Olympia měl někdy slabší ročník a jeho vítězství bylo poté mnohem těsnější než letošní Heathovo. Ale nikdy jsem nečetl v diskusích útoky na povahu vítěze. A tak jsme se letos mohli v příspěvcích dozvědět, že Kai dává kulturistice mnohem víc než ten arogantní z..d, anebo že Kaie obrali, protože je moc skromný, kdežto ten prachatej h...l si může všechno koupit. Atd atd.. Jistě, doba zhrubla a internet poskytuje příliš mnoho prostoru pro kdejaké prostoduché joudy, ale vloni jsem toto nečetl. Takže jediným zjevným důvodem, proč je Phil letos arogantní nafoukanec, kdežto vloni ještě nebyl, je jeho role v Generation Iron.

Jak už jsem řekl, ten film je fantastický a pokud ho ještě někdo neviděl, měl by tak učinit nejpozději do minuty po přečtení tohoto článku. Pak si pravděpodobně půjde zacvičit a možná absolvuje svůj nejlepší trénink v životě. Tak přirozeně motivační tenhle snímek je. Ale pořád je to jenom film. Byť dokumentární se skutečnými reáliemi, ale přece jen se scénářem a dějovou osou. Byť nezkrotného Šemíka pod Branchem Warrenem asi nikdo nečekal. Rozhodně však najdeme akcentované povahové rysy. Takže zatímco drtivá většina z nás ví, že sir Anthony Hopkins coby Hannibal Lecter si nesmaží doma vajíčka společně s mozkem náhodné oběti, tak jiná většina, převážně těch mladších fanoušků kulturistiky, ví naprosto jistě, že Kai Green je apoštol kulturistiky a Heath je její ztělesněné arogantní zlo.

Nemyslím si ale, že to tak skutečně je. Jistě, Phil Heath asi trochu arogantní bude, jenže mírná arogance je v jeho postavení pochopitelná a dokonce bych řekl, že docela v pořádku. A naopak filozofování Kaie Greena někdy, pokud na to zrovna nejste správně mentálně naladěni, je po půl hodině vyprávění snesitelné maximálně tak po dávce LSD. Měl jsem to štěstí setkat se s nimi osobně. Jenom velmi krátce, povrchně a z pozice vykuleného fanouška. Na druhou stranu déle než ve frontě na podání ruky na Fibu. Heath byl usměvavý, příjemný týpek s profesionálním vystupováním a Green na mě působil neskutečně vstřícně, mile a zrovna tak profesionálně. Oba byli však na hony vzdálení jejich mediálnímu obrazu.

Tím vším chci říct, že mě velmi potěšil vskutku nebývalý zájem o letošní ročník Mr. Olympia. Bavilo mě pošťuchování jednotlivých táborů fans, líbili se mi fundované diskuse o výsledcích, ale zklamalo mě velké množství příspěvků, které usuzovali z nějaké role ve filmu nebo co. A to je škoda. Protože kdo ví, jak to ve skutečnosti mezi nimi vlastně je? A co se týká jejich výkonnosti? Inu, je to kulturistika, ne hod oštěpem, sprint, nebo něco jiného, měřitelného.  Objektivní výsledek nebude nikdy. Jak se říká, někdo má rád holky, jinej vdolky. Mě se líbila Kaiova mohutnost, šílená masivnost zad a hrudník z boku. U Phila jsem pro změnu obdivoval bezchybný čtvrtobratový postoj z boku, tricepsovou pózu, most muscular a vypruhovaný gluteus a hamstringy. Vyhrát mohli oba.

Každopádně oba uvidíte na EVL’s Prague a vy tak máte ojedinělou možnost, zeptat se, jak to mezi nimi vlastně je.