Mistrovství světa NAC-2. díl

Mistrovství světa NAC-2. díl

Pavel Vacek | . .
_MG_2399.JPG
….pokračování  1. Dílu   Athletic II  Tuto kategorii známe v našich končinách především pod názvem klasická kulturistika. I zde je rozdělení podle výšky, konkrétně tato kategorie byla omezena výškou 175 cm a také váhovým limitem, který nesměl převyšovat 2 kg od naměřené výšky minus 100. Čili ten váhový limit je ještě přísnější než nám známým kategoriím. To má ovšem za následek, že na tomto mistrovství nastoupilo do řady 25 neskutečně nařezaných, připravených borců a vybrat z nich první desítku byl vážně dost velký oříšek. Vůbec se nedivím, že mnozí z nich se cítili ukřivdění z nepostupu do finále, neboť na první šestku aspirovalo minimálně 10-12 borců. Tato kategorie pro mě byla opravdovým pozitivním šokem, byť nejsem zrovna fanouškem nějakých váhových omezení. Jenže tady jsem vážně viděl neskutečnou kvalitu, vyřezanost, tvrdost, prostě všechno co hledáte u špičkové kulturistiky, pouze bez obrovských objemů muskulatury. Tuto kategorii vyhrál Leonid Razmarytsia. 

Athletic I   V této kategorii jsme měli svého zástupce v osobě Dana Minarského. Nechci se v tom nikterak vrtat, ale Dan by si měl uvědomit, že svou účastí na MS přeci jen reprezentuje Českou republiku, a ať se mu to líbí nebo ne, po sportovní stránce nedosahuje kvalit ani semifinalisty mistrovství Čech. Doufám, že na soutěžní kulturistiku nezanevře a jednou se objeví na MS v plnohodnotné formě, která mu dá pocítit chuť soubojů o nějaká pěkná umístění.  Takto se neprobojoval ani do top ten a soutěž pro něj záhy skončila.    Jinak tato kategorie už nebyla tak našlapaná ve své vyrovnanosti, jako předešlá Athletic II, nicméně také dokázala nabídnout pěkné souboje o medaile. Povšechně řečeno, čím vyšší závodník, tím je ten limit problematičtější a musí se projevit v kulturistickém výrazu. Trofej si celkem jednoznačně odnesl Cappe Didier
Miss figure nad 35 let a Miss figure.  
Doufám, že mi prominete, že jsem si obě kategorie tak nějak sloučil do sebe, ale nějak jsem v nich neviděl výraznější výkonnostní rozdíl. Osobně se mi víc líbila kategorie nad 35 let, ale možná je to jenom tím, že začínám čím dál více sympatizovat s touto věkovou skupinou ehmm, veteránů a veteránek. Pokud jsem v minulém díle psal o tom, že kategorie fitness se nijak nevymyká z toho, na co jsme zvyklí z našich podií, tak teď si dovolím tvrdit, že takovéto pojetí bodyfitness jsme na našich prknech ještě neviděli. Děvčata, jsou podle našich kritérií již spíše kulturistky, než fitness, zároveň je ovšem třeba dodat, že to je jakž takž vybalancované natolik, že o nich jako o kulturistkách nesmýšlíte. Je zde kladen obrovský důraz na kvalitu a připravenost závodnic, což bylo znát takřka v celém  startovním poli, kde prostě nebyla žena s přebytečným pásem tukové vrstvy pod kůží. Jestli hledáte někde obrovský rozdíl mezi federacemi NABBA, NAC a nám dobře známou IFBB, tak je to právě zde. Pro úplnost snad jen dodávám, že kategorii „starších“ vyhrála Anna Claudia Laud a těch mladších pak celkem těsně Elena Ariles
Miss Physique
V této kategorii, nám dobře známou pod pojmem kulturistky, se prezentovala další zástupkyně České republiky Lada Plíhalová. Lada v této společnosti představovala směr ženskosti a ladnosti svalových skupin. Její úzký pas, dostatečně široká ramena a pěkně tvarovaný kvadriceps jí vynesly na pátou příčku. Bohužel, na to aby pomýšlela výše, neměla dostatečný objem ani požadovaný standart tvrdosti a vyrýsovanosti.  Jinak mě z této kategorie zaujala pouze malinkatá, srdnatá pidikulturistka, jménem Oxana Rozmarytsca, která vážila snad o 50 kilo méně, na výšku mohla mít tak 140 cm a přesto dokázala držet krok s mnohem většími soupeřkami, a pak také vítězka Fanny Palou a její dobře zpracované, monstrózní objemy, které dokázala vkusně prezentovat. 
Man III:   Opět jedna z kategorií natřískaných k prasknutí. 23 borců v kategorii, jejichž vyrovnanost dávala zabrat celému rozhodcovskému sboru, dodalo divákům dobrý důvod k vytvoření bouřlivé atmosféry, která se posléze nesla celým šampionátem. Na první pohled upoutal supermohutný Orazio Salvatore z Itálie. Působil neskutečně. Monumentálně. Obrovské objemy na sebe strhávaly pozornost snad všech diváků. Bohužel při tom, jak jste na něj zírali, mohli jste odhalit také celkem viditelnou aplikaci syntholu, zejména do bicepsu a ramenou a nekontrolovatelnou břišní stěnu. Toto je vždycky obrovský rébus pro rozhodčí. Odsunout kvůli těmto neřestem jinak absolutně špičkového borce do pozadí, nebo to nějak „přehlédnout“ a ohodnotit ho, podle toho jak se mi líbí celek? Sudí se rozhodli pro druhou variantu a Orazio se stal nejen Mistrem světa ve své kategorii, ale také Absolutním vítězem celého šampionátu. 
Man II:   Celé naše dychtivé očekávání směřovalo právě k nástupu této kategorie, kde naše výprava měla největší želízko v ohni v podobě Martina Holuba. A nutno říct, že jak Martin, tak celá tato kategorie nezklamala. Hned po čtvrtobratech nastalo brutální vyvolávání, kde se ve čtyřech po sobě jdoucích, nadoraz prováděných porovnáváních Martina s ostatními soupeři, krystalizovala první trojka. Kupodivu v ní nefiguroval ani jeden z borců tmavé pleti, ze kterých jsme byli v rozcvičovně úplně paf. Jenže pod halogeny je vždycky všechno jinak. Tam vyjde na povrch skutečná připravenost, potvrzená žilnatostí, tvrdostí každého svalového vlákna a absencí jakkoli minimální vrstvičky tuku. A to měli pouze první dva borci, Martin Holub a Francisco Marra ze Španělska. V zadních postojích jim ještě tvrdě konkuroval Rick Burnett, avšak zepředu neměl nárok. Po exaktickém souboji bylo těsné vítězství nakonec přiřknuto Španělovi, který zaslouženě získal titul Mistra světa. 
 Man I:   Také k této kategorii se upínaly naše naděje, neboť mezi nejvyššími chlapy startoval Robert Smutný. Jakkoli je Robert velký bojovník, jeho handicapem zůstává základní postoj, ve kterém díky špatné kosterní stavbě výrazně ztrácí. Aby tuto nepřízeň prorazil, musí vždy nastupovat nadoraz připraven. Jak se říká mezi kulturisty: Na sračku vyřezanej. V ten moment může rozhodčí vyzvat k dalšímu porovnávání, kde vyjdou najevo jeho další kvality. Jenže tentokrát chyběl ten pověstný krůček k dosažení top kvality a rázem nebylo mnoho co nabídnout. Připočteme-li drobné svalové zranění pravého kvadricepsu, které zamezovalo dlouhodobé demonstraci příslušného svalu, zůstává umístění těsně před branami finále, sedmá příčka, ještě docela solidním výsledkem. Mistrem světa se stal neobvykle vysoký ukrajinský závodník Adam Kozyra. Bohatýr s efektně širokou stavbou a ostře řezanými rysy svalových snopců.
Co říci závěrem?   Snad jen to, že velkým přínosem pro mě bylo nahlédnutí do pořadatelského umění a získání pár nových poznatků, které bychom chtěli aplikovat také na Extrifit mezinárodním Mistrovství České republiky. Snad také to, že se na tomhle výletě sešla dobrá parta lidí, kteří si užili nejen famózní sportovní výkony, ale také hromadu legrace. Přičemž nejvtipnější ze všech byl Rosťa Konvalinka. A přátelé, vo tom to je. Všechny snímky podléhají autorským právům Slávka Kaszuby.

Komentáře: