Manifest kondičního sportovce

Manifest kondičního sportovce

Pavel Vacek | . .
 
Prvotní myšlenka pokusit se napsat něco, co by bylo prostou reflexí vnitřní tenze, která si dovolím tvrdit, provází spoustu kondičních cvičenců, byla způsobena jistým zklamáním a rozhořčením nad současným světem sportu (kulturistické scény nevyjímaje). Vadí mně zejména všemožně uplatňované klamy, manipulace a obelhávání klientů. Pokusím se o subjektivní zamyšlení nad sportem, který sice zlatou éru sedmdesátých let má za sebou, ale o to dnes zaznamenává větší rozmach. Podělím se také o své zkušenosti a zkusím poradit, jak byste se, dle mého názoru, měli ke sportu stavět. Rozhodl jsem se, že svůj příspěvek napíši za jeden den, respektive za dny dva, kdy v ten druhý, text stylisticky a gramaticky upravím. Nejde mi o to, trhat rekordy, ale podělit se o syrové, nekonvenční a nezaobalené myšlenky. Ty budou v konečném důsledku pro čtenáře i pro mě samotného mnohem větším přínosem, než ty, které by byly po týdny s pečlivostí a obavami z reakcí utvářeny. Můj přístup a názory se každou chvíli mění, stále tápu, hledám se a nemám za cíl šířit dogmata, ale jen látku k Vašemu zamyšlení.     381508_339549382725662_110711512276118_1519091_1386491_n.jpg  
Fitness, tak jak ho chápu já a jak ho velmi dobře definoval RNDr. Petr Fořt, je skloubením fyzické zdatnosti s téměř dokonalým zdravím. Upozorňuji ale, že je to velice relativní a individuální a co je pro někoho banálním a bezvýznamným úkonem, může být pro druhého po letech snažení životním úspěchem. Takovým způsobem bychom měli s jistou obrazotvorností smýšlet i o zdraví. Kondiční kulturistika spadá pod fitness, jelikož splňuje požadované aspekty. S tím naprosto souhlasím a považuji dobře cílený trénink s odpovídající stravou a regenerací za nejlepší způsob, jak formovat postavu. Značně skeptický jsem však vůči dnes velmi populárním cvičením jako jsou aerobic, zumba, spinning atd. Negativem těchto aktivit je přílišná masovost a rozdílná fyzická zdatnost cvičenců. Zdá se mi, že veřejnost je cíleně klamána, když je pod líbivou reklamou lákána na snížení podílu tuku v těle a zároveň jsou zváni všichni, bez rozdílu věku a tělesné zdatnosti. Výsledkem je, že ta mladá slečna, která spolu s přední řadou kamarádek tuky opravdu pálí, tak zbytek pálí jen cukry. Aerobic se stává Anaerobicem. Takový člověk pak přijde domů, kvůli vyčerpanému glykogenu doplní cukry a vyplavená kyselina mléčná způsobí takový stav a náladu, že velké procento cvičenců sportovat přestane. To je obrovská škoda a vyhozené peníze. Ano, dojde ke zlepšení krevního oběhu a je dobré dělat něco, nežli nic. Ale proč to nedělat lépe, když to bez většího úsilí jde? img_1137760956_1.jpg  
Proto si vážím malého podílu sportovních center, kde je snaha dělit sportovce dle úrovně fyzické zdatnosti. Byznys a důraz na mainstreamovou uniformovanost prorostl ve sportu do takových rozměrů, že je třeba být ve volbě fyzické aktivity obzvláště obezřetný. Správně vedený trénink osobním trenérem je tou nejlepší volbou, přestože vím, že každému nemusí prostředí posilovny vyhovovat. Lze však najít kompromis, kdy se aerobní aktivita realizuje mimo prostory fitness center. Na začátek bohatě stačí instruktor se základním povědomím, nemusíte shánět kulturistického guru typu Charlese Glasse či Hanyho Ramboda. Tím se v konečném důsledku ušetří i spousta financí v konfliktu s bezcílným blouděním po prostorách posiloven a polykáním tvarohu velkou lžicí, i přesto, že mnozí z nás si tím bez zdravotních následků prošli a v jistém slova smyslu na to i v dobrém vzpomínají. Nerad bych ale sklouznul k popisu těch nesmyslných přežitků, co lidé kolem nás dělají. Patří to již k folklóru. Neodpustím si však zmínit úsměvnou příhodu, kdy do pražského sportovního centra přišel mladý, padesátikilový nadšenec, obepnutý powerlifterským opaskem, aby vzápětí zpod mikiny vytáhl krabici plnotučného mléka, které v pauze mezi sériemi usrkával. Upřímně jsem ho litoval, už jen z toho důvodu, jak se mu muselo cvičit s břichem plným kravské laktózy.            frankzane2
 Starořecké kalokagathia (jinak také kalos kai agathos), stále aktuální pojem, snaha mnoha lidí, by šlo velmi jednoduše přeložit jako úsilí o fyzickou a duševní krásu. Ano, i já cítím plíživou sentimentalitu výroku, přesto je to něco, o co se všichni snažíme. Ekvivalentem je přísloví: „Ve zdravém těle, zdravý duch.“ Mohli bychom také říci, že jde o rovnováhu mezi ideálem současné západní kultury (vnější čistota) a ideálem východní filosofie (vnitřní čistota). Krátkozrakému člověku se zdá, že posilování je jen o tom zvedat spoustu železa, ke svačině si dát proteinovou tyčinku a v obepnutém tílku vyrazit na místní diskotéku. Chtěl bych proto zdůraznit, že jakýkoliv sport a zejména kulturistika zlepšuje duševní zdraví. Tato psychologická stránka věci se mně zdá jako velmi opomíjená. Mluvil o ní Arnold Schwarzenegger ve svém díle The New Encyclopedia of Modern Bodybuilding: The Bible of Bodybuilding jako o důležitém aspektu, klíči k úspěchu. Současným kulturistou-filosofem se zdá být Kai Greene. Jeho vztah ke kulturistice, myšlenky a celkový přístup považuji za něco, co tu chybí a co se velmi dobře poslouchá. Ano, může jít jen o čistě marketingový tah a Kai (nabádán mentorem Oscarem Ardonem) se tímto způsobem může jen propagovat, aniž by tak dle svých slov i jednal. Nemohu se zbavit pochybností, že mnohdy jen parafrázoval Jamese Allena, populárního amerického autora, který psal o síle mysli. Stále si ale myslím, že toto téma by mělo být více skloňováno, než je tomu doposud, a rozhodně si stojím za tím, že to nejsou jen plané řeči. Zabývá se tím i současná moderní psychologie. Všem pak doporučuji zdařilé interview z roku 1999, kdy byl ještě Kai Greene naturálním kulturistou, sepsané Tomem Venutem, autorem povedené publikace Burn the Fat, Feed the Muscle.                        
 Všichni rekreační sportovci by měli mít na vědomí, že člověk je v podstatě na fyzické aktivitě, pokud dlouhodobě sportuje, závislý. Vedl jsem nedávno rozhovor s lékařem, který vysvětloval, že některé trénované sportovce lze v uvozovkách označit za fetáky na endorfinu. Nenechte se proto sportem úplně ovládnout. Takové případy rychle sklouznou k anorexii či bigorexii (obrácená anorexie, známá také jako Adónisův komplex). I když je jasné, že každý kulturista má, méně nebo více, příznaky bigorexie, ale nemusí to nutně znamenat něco špatného. Hledejte rovnováhu. Nepanikařte, když jste nemocní nebo z jakéhokoliv důvodu nemůžete pár týdnů trénovat. Nic se nestane, myslete na svalovou paměť a věřte, že tělo si rádo odpočine a v budoucnu Vás odmění ještě lepšími výsledky. Na druhou stranu je ale pravdou, že žijeme ve světě, kde jsou lidé závislí na cukru, tabáku, alkoholu a jiných věcech a proto, jestli být závislý, tak raději na pohybu. 550982_4531898982269_2072563973_n  
Ztotožňuji se s názorem, že série, opakování, tréninkové principy, váha, dieta (mylně veřejností chápáno jako omezení, ale není tomu tak, jsou to Vaše výživové návyky, tedy sud piva a McDonald denně může byt Vaší dietou) atd. jsou pouhými nástroji. Špatný přístup je jít do posilovny za účelem zvedání břemene. Zdatný sportovec zvedá váhy, aby procvičil danou svalovou skupinu. V tom je rozdíl. Mně bylo vždy úplně jedno, jestli má kotouč deset nebo dvacet kilo. Nehrajme si na powerliftery, pokud jimi být nechceme. Důležitý je přístup a vize, reálný a individuální předobraz toho, čeho chci já dosáhnout. Nikoliv to, čeho bych měl docílit, ať už mě k tomu tlačí vrstevníci, rodina anebo i celá společnost. Nebude-li to vycházet z Vašeho přesvědčení, tak se o to ani nepokoušejte. Nemá to smysl. Způsobíte si akorát vnitřní problémy a pnutí, které Vám nepřinesou nic pozitivního (není důvod si hrát na vegetariána a zároveň se přemáhat při pohledu na steak, bude-li to vycházet z přesvědčení, na maso nebudete mít chuť).         
Kulturistika navíc učí větší sebedisciplině a základům zdravé výživy. Považuji tak tento sport za jeden z nejtěžších, ne-li vůbec nejtěžší. Nesouhlasím s tvrzením, že kvalitní jídlo si žádá neúměrné množství času a peněz. To jsou chabé výmluvy. Motivací může být postoj Nassera El Sonbatyho, že raději než investovat do nového auta, které může řídit část dne, vloží peníze do svého těla, protože ho „využívá“ den celý. Dalibor Hájek porovnával přípravu kulturisty a závodního veslaře (sám jím byl). Oba mají trénink. Veslař však tréninkem v jistém smyslu končí a může si dát k večeři smažený sýr a pivo. Kulturista tréninkem nekončí, protože fitness a kulturistika je životním stylem, řekněme jakýmsi 24 hodinovým tréninkem. To vyžaduje pro sportovce železnou disciplínu a zařadit se mezi špičku si žádá obrovské úsilí. Reálnější je stát se ministrem nebo vyhrát Stanley Cup, nežli obdržet Sandowovu sošku a stát se tak současným Mr. Olympia. 12982_10151418722943340_283823921_n  
Mluvíme-li o kulturistice profesionální, ta pod fitness nespadá a důvod je nám všem jistě zřejmý. Profesionální i velké procento amatérských kulturistů dopuje a nemyslím tím jen anabolické steroidy a HGH, které nemají tak značný dopad na zdraví, jako mohou mít jiné zakázané látky typu diuretik a rekreačních drog, kteří někteří kulturisté užívají. Ty mohou zabíjet. Nebezpečné je pak hlavně mixování jednotlivých substancí. Vše je však opět velmi individuální a záleží na citlivosti organismu, respektive u anab. steroidů na citlivosti androgenních receptorů. Nechci se však pouštět do dlouhých disputací, jestli jsou anab. steroidy (neplést anab. steroidy se steroidy, steroid je například antikoncepční pilulka) opravdu natolik škodlivé nebo je celá problematika médii jen nafouknutá. Vyvstanou také otázky, jestli je zdravější být profesionálním sportovcem nebo povalečem závislým na alkoholu. Osobně si myslím a opírám se jen o skromné teoretické znalosti, že anab.steroidy jsou zázračným lékem, který dokáže zachránit životy. Pomáhá těžce zraněným a popáleným pacientům k lepší regeneraci a slyšel jsem i zvěsti o pozitivních účincích v léčbě AIDS. Problém je nikoliv v užívání, ale v zneužívání a to zejména ve sportu, kde se mnohonásobně překračují doporučené dávky. Mluvím ale o profesionálech, kteří mají originální léky a jsou pod dohledem lékařů. Tento extrém je v kontrapozici s mladým adolescentem, který čelí opravdu velkým zdravotním komplikacím, když sežene padělané léky a není pod odborným dohledem. Navíc bez slušného svalového základu, dokonalého tréninku a stravy, žádaného efektu nikdy nedosáhne. Tělo se zavodní, projeví se všechny nepěkné vedlejší účinky a takový blb se stane blbem ještě větším.  
Jsem unaven, když jsem stále konfrontován názorem, že ti, co dopují, musí trénovat tvrději. Může naturální kulturista trénovat jako ti, co používají zakázané látky? Kdo trénuje tvrději? Ten co dopuje a trénuje dvoufázově, mnohdy až šestkrát do týdne nebo ten co bez dopingu cvičí třikrát či až čtyřikrát za týden? Naturální sportovec by klidně trénoval více, ale nemůže. Má adekvátní výživu, precizní trénink, ale kdyby cvičil více, tak by se přetrénoval. Kdo pak tedy trénuje tvrději? Oba stejně, protože oba pracují v maximální intenzitě, které je jejich tělo schopno zvládnout.
                                                                            
Vítám snahu volených orgánů o zpřísnění trestů, co se týče nelegálního šíření a držení zakázaných látek. Ptám se ale, proč odpovědné orgány nezakročí a neprověří všechny naše profesionální sportovce? Zákon je zákon. Je třeba mít důkaz? Jaký? Stačí se na naši elitu podívat a je hned jasné, že se naturálně nepřipravili. Měli bychom si vzít příklad ze švédských kolegů a z kauzy s Toney Freemanem z roku 2010? Lze namítnout, že by to byl konec sportu, tak jako ho známe a trpěla by tím velká část kulturistů, kteří vše ostatní podřídili sportu? Ano, ale nejvíce by trpěli společnosti Weiderovského typu a politicko-ekonomická oligarchie, pro kterou je sport čistým byznysem. 531551_455238227878111_930469273_n
Osobně beru sport jako něco, co by mělo být čisté a idealistické. Vím, že naše kapitalistická společnost je zaměřena na výkon, což spoustu lidí semele (výzkumy Durkheima a dalších) a přikláním se rovněž k sociologům, kteří tvrdí, že společnost ovlivňuje nás a ne my jí (objektivistické paradigma). Naše civilizace se specializuje čím dál tím více do užších předmětů zájmu, což má za následek opomíjení obecných vzorců a provázanosti jednotlivých subjektů. V honbě za cílem pomalu zapomínáme a mnozí už zapomněli, odkud a proč jsme se za tím cílem vydali. Tak lze smýšlet i o jakémkoliv sportu a o jakémkoliv lidském snažení. To považuji za jeden z mnoha neduhů moderní společnosti, přestože jsme tlačeni to pokládat za něco, co je ryze kladné. Demokracie nám nenabízí svobodu, ale omezený systém voleb (nemyslím volební systém). Je třeba mít základní společensko-vědní vzdělání, které Vám dá tu schopnost, porozumět souvislostem. Mohl bych jít dále, ale to už bych příliš otevíral subtémata a vzdaloval se od hlavního tématu článku. Věřím však, že nějaké změny by udělat šly. Nespoléhejme na evoluci, pokusme se o malou revoluci. Odstranit doping z profesionálního sportu půjde velmi těžko a ani bych se o to nesnažil. Proto místo boje s větrnými mlýny bychom se měli prosadit o mnohem častější a transparentnější kontrolu amatérských a mládežnických soutěží, široké sportující veřejnosti nevyjímaje.        
Máme rádi postavy, které nám představili A. Schwarzenegger, F. Zane (vysvětlení Zanovy přezdívky Chemik, jak o tom píše Wendy Leigh v díle Arnold: An Unauthorized Biography je mylná, protože ji Frank nedostal kvůli dnes zakázaným látkám, ale kvůli aminokyselinám, které si nechával dovážet z Evropy), F. Columbu, S. Reeves a další ze zlaté éry. Ano, je pravda, že i oni užívali tabletky Anabolu atd., ale tenkrát s anab. steroidy teprve experimentovali, dostávali je od lékařů a neporušovali tím žádné zákony. Extrémní postavy dnešních kulturistů se nám už sice zdají přehnané, nepřirozené, ale koutkem oka přiznáváme, že chceme vidět stále větší hmotu a separaci (ale nikoliv Jaye Cutlera s oteklým bicepsem a ledničkovou formou na druhém místě po P. Heathovi na poslední Olympii). U ženské kulturistiky jsme to dotáhli do takových rozměrů, že soutěžící mají umělé vlasy a prsa, a kdyby se před soutěží neoholili a nenalíčili, těžko bychom je pokládali za ženy. Markus Ruhl se nemůže podrbat na zádech a Greg Kovacs (podle Nassera) potřebuje asistenci manželky, poté co použije toaletu. Vím, že mnozí budou za ně orodovat a budou se mě ptát, kde beru právo rušit a zakázat jim něco, co dělat chtějí a co se pro ně stalo smyslem života. Jednou je ale třeba říci dost, jinak to přeroste do ještě obludnějších rozměrů. Nejde-li už o zdraví, tak se snažme alespoň o tu estetiku. Když nepůjde o estetiku, nepůjde už o nic, co kulturistika ve svých prvopočátcích ztělesňovala. Neviním v tom ale samotné soutěžící. Viním ty, co za nimi stojí. Kvůli nim musel Markus Ruhl doslova lhát, když v jednom rozhovoru přímo řekl, že je jako všichni profesionálové testován na doping, a kdyby měl pozitivní nález, byl by vyloučen z IFBB. Odkdy prosím Tě, milý Marcusi, testuje IFBB profesionály? Važme si proto úzké skupiny sportovců jako je Christian Boeving, který už byl unaven být demagogem a nebál se v dokumentu Chrise Bella říci pravdu. Podívejme se ale, jak dopadl (i když mohl skončit mnohem hůře). Nebaví mě proto sledovat tréninková videa profesionálů, pokud to není opravdu špičkový profesionál a je neobyčejnou osobností. Vždyť vše, co na videu vidíme, už dávno známe. Nemají často ani snahu ukázat něco specifického, ojedinělého, alespoň jednu z intenzifikačních metod nebo alespoň partii v supersetu. Obvykle následuje rozhovor o stravě. Je nám doporučeno jíst bílkoviny (novinka!) a předložen pro nás naprosto nepoužitelný jídelníček (Kai si obvykle za den dává 30 kuřecích prsou a 200 vaječných bílků, pokud chcete vyzkoušet, doporučuji být poblíž nemocnice).  Je to stále dokola stejné a kolikrát si už nelze vzít ani jednu hodnotnou informaci. Čistým zjevením je snad jen projekt Kevin Levrone Transformation (neřešme jeho svalovou paměť a genetiku). Proč tedy na to stále koukat? 531493_455238354544765_1351735602_n  
Proč věřit, že ten prášek (většinou nějaký monosacharid se špetkou kreatinu sté generace, který opravdu váhu zvedne a to v tuku), co si dá profesionál před tréninkem, stojí za jeho úspěchem? Proč nám výrobci suplementů lžou, že jejich výrobek má stejný účinek jako anab. steroidy? To je přeci naprostá lež, kdyby takový efekt měl, tak by to byl lék na předpis a nikdy by nebyl volně dostupný široké veřejnosti (včetně dětí). Nebaví mě číst o extraktu z listu vzácného amazonského stromu, který je podle amerických vědců zázračným doplňkem stravy. Nebaví mě stále dokola koukat na fotografie vrcholových sportovců, kteří jsou ještě k naprosté dokonalosti dovedeni Photoshopem. Nechte si teď nic neřešící doporučení: „Tak na to nekoukej!“. Chtěl bych, aby se mluvilo na rovinu a bylo mnohem více psáno o běžných cvičencích, jejich vztahu ke sportu, výsledcích, postojích a to bez zbytečného patosu. To má pro nás mnohovrstevnatou hodnotu. Nikoliv tréninkový plán Branche Warrena, Ronnieho Colemana a jiných. Proč stále mít bludnou představu o nějakých tajemných cvicích a zázračných tréninkových přístupech? Většinou pak jen se zklamáním zjistíte, že sportovec, který se pyšní neobvykle vypracovanou partií, cvičí jako všichni ostatní a jedná se pouze o genetickou předispozici. Příkladem může být Libor Minařík, známý jako Mr.Triceps, který měl ohebnější loketní kloub, což mělo za následek abnormálně vypracovaný triceps.  
Nejsem velký moralista a nemám nikomu za zlé, když chce být nejlepší a je jasné, že pokud chce být dnes někdo nejlepší, musí využít všech dostupných prostředků. To by ale mělo platit pro úzkou skupinu profesionálů, kteří mají něco za sebou a něčím si už prošli. Minoritu. Ne pro 99% z Vás, co teď můj článek čtete!

Chceme-li změnu, musíme začít u sebe. Doby představ o narcisech trpící bigorexií, kteří si ve sklepních prostorách léčí komplexy, pominuly. Položme si ale dnes otázku, kdo je více normální (široký a těžce definovaný pojem, pro někoho je normální po ránu uběhnout deset kilometrů, pro druhého vypít deset piv), ten kdo si jde koupit nové kopačky a pruhované trenýrky, nebo ten co si veze z obchodu kožený opasek a desetikilový kýbl proteinového prášku?          379400_518583371506578_1885422632_n  
Je důležité si najít vlastní místo ve sportu, být vzdělaný a mít nadhled. Jedině tak budete imunní vůči těm, kteří chtějí na Vaší nevědomosti profitovat. Nežijte jen sportem, berte ho jako součást zdravého a pestrého života. Věnujte se lidem kolem Vás, práci, hudbě, literatuře, dalším koníčkům atd. Najděte si svou zlatou střední cestu. Najděte si čas pro neřešení a hřešení. Dejte si dvojitý hamburger a pivo, pokud na tom nestavíte svůj jídelníček. Nekomplikujte si život striktními, předem vykalkulovanými, stravovacími plány. Naučte se stravovat pocitově. Ponechte zdravé tuky, najděte si pro Vás rozumný počet bílkovin a hrajte si spíše s cukry (přitom se snažte omezit cukry jednoduché, zbytečně by se Vám zvýšil inzulín, který nezpůsobí nárůst svalové hmoty, ale vrstvy sádla). Pokud nejste zcela disciplinovaní, užívejte osvědčené doplňky, ty jsou od toho, aby Vám pomohli doplnit některé živiny a minerály (ne však nahradit pevnou stravu!). Nepodřizujte své ostatní zájmy tréninku a nepodřizujte trénink ostatním zájmům (zapomeňte už na to, že Arnold nejel na pohřeb otce kvůli přípravě na soutěž, je to mýtus). Nevymlouvejte se, že nemáte čas. Každý z nás je schopen si třikrát za týden najít hodinu pro fyzickou aktivitu (čistě ještě posilujete zhruba 20 minut za cvičební jednotku, tedy hodinu týdně, z celkového počtu 168 hodin). Jestli jdete trénovat, tak běžte opravdu trénovat, na široké diskuse máte zbylých 23 hodin dne. Posilujte klidně se sparingpartnerem, naslouchejte druhým, ale nikdy nezapomínejte na sebe, na svou individualitu, tedy co je dobré pro druhé, nemusí být dobré pro Vás. Měňte své tréninky, pořadí cviků a vyhněte se stereotypu, ten se Vám odmění jen nudou a stagnací. Pokud zvládáte techniku cviku a přesto Vám nevyhovuje a nemáte z něho dobrý pocit, tak ho nedělejte. Nezapomínejte na negativní dráhu pohybu, dá Vašim svalům větší impuls než pozitivní. Odcvičte, co máte v plánu a běžte domů. Jde stále jen o to jediné, stresovat svalové partie, pak lze očekávat výsledky. Nesnažte se o příliš dlouhé a nekonečné série (nejste na hodinách Jane Fondové, jak říkával Dorian Yates). Nechtějte si ulehčit práci, dělat něco na půl. Okrádáte tak jen sebe, svůj čas a své peníze. Nezvedejte těžké váhy kvůli tomu, že to vypadá dobře. Dobře vypadá ten, na kterém je pohyb vidět, nikoliv ten, co si užívá půl hodiny slávy mezi opocenými kamarády a zbylý den vypadá jako zbytek nesportující populace. Po vzoru motivačních videí zbytečně nehalekejte (jak říkával Arnold: „Tvař se při sérii klidně jako debil, ale neřvi, bere ti to akorát sílu!“), neházejte se vším okolo sebe a nehrajte si na to, co nejste (Johnnie Jackson s magnéziem ve tváři a tunami železa na ramenou je jen jeden). Neřešte, jestli osm opakování je na objem a devět na vyrýsování. Neřešte, jestli tento cvik je na vrcholek či střed toho či onoho. Jsou to nuance, se kterými sice rádi experimentujeme a bavíme se o nich, ale neměli bychom ztrácet jistý nadhled a skepsi. Stanovte si proto reálné cíle. Přiznejte si, že nikdy nebudete šampionem Mr. Olympia, ale můžete být šampionem Vašeho fitness centra, Vaší ulice. Ti, co mají ambice nejvyšší, si stejně půjdou za tím svým a má slova řešit nebudou. Sport je Vám při dobrém přístupu schopen nabídnout mnohem více, než co je Vám schopen odebrat. Nevybudujete si jen silnou postavu, ale hlavně silnou osobnost. long baner.jpg
Nechtěl bych Vás v žádném případě demotivovat a znovu zdůrazňuji, že můj článek je určen pro kondiční cvičence a to je důvod, proč Vám radím, abyste nežili jen sportem a nedodržovali vše na 100 %, protože jedině tak můžete být aktivními sportovci po zbytek života. Člověk není schopen, po fyzické a psychické stránce, trénovat stále na hranici svých sil a bezchybně dodržovat odpovídající výživu a regeneraci (to má v podstatě za následek neutuchající touhu po zakázaných látkách). Střídejte proto intenzitu, najděte si svou rovnováhu a pro Vás vyhovující životní styl. Sport se pak stane pozitivní součástí Vašeho bytí. Neměli byste ale zapomínat, že nic není zadarmo a laxní přístup bez tvrdého úsilí a disciplinovanosti, Vám nikdy nic dobrého nepřinese. No pain, no gain. I když raději mám heslo no brain, no gain.
Americký sen po vzoru Ronalda W. Reagana, Baracka Obamy nebo Arnolda Schwarzeneggera zní hezky. Gregg Valentino ho chápal tak, že musíte pošlapat hlavu hromadě lidí a mít obrovské štěstí, nejen schopnosti a výraznou osobnost. Já si myslím, že pravda je zase někde uprostřed. Nelze však být zaslepeným snílkem a myslet si, že se jednou přestěhuji do Kalifornie, budu trénovat v Gold´s Gymu, grilovat steaky na Venice Beach a díky zelenině a kuřeti se stanu novým šampionem.

Mějte proto reálné cíle, řekněte si, čeho chcete ve sportu dosáhnout a ono to půjde. Buďte střídmí, s vlastním názorem, učte se ze svých chyb a o všem přemýšlejte. Pak lze dosáhnout vytyčeného cíle, který se nemusí nutně vztahovat jen ke sportu. A až se k tomu cíli dopracujete, po vzoru F. Nietzscheho zjistíte, že nejlépe jste se cítili na oné cestě k cíli a proto si ihned, i vzhledem k lidské povaze, ustanovíte cíl nový.
 
FILIP SIMON
Věřím, že Vám byl můj příspěvek v něčem přínosný (i když jde spíše o glosovaný brainstorming) a budu velmi rád za jakékoliv komentáře, které mají tu schopnost, posunout nás zase o něco dále. 404555_455238171211450_658121838_n - kopie

Komentáře: