Luděk Nosek- exkluzívní rozhovor- 2. část

Luděk Nosek- exkluzívní rozhovor- 2. část

Pavel Vacek | . .

 ...pokračování 1. dílu.
Ben Weider
Sledujete ještě dnešní dění v kulturistice?
  Ano, samozřejmě sleduji. Nyní jsem aktivní právě v nové federaci NAC a je nás více, těch, co po smrti Bena Weidera nebyli spokojeni s tím, v jakých rukou se ocitla IFBB. Federace NAC je velice zajímavá a je nyní převážně založena na asijských národech a zahajující závody, které byly před dvěma lety v Dubaji, mě ohromily skvělými závodníky, organizátory a hlavně entuziazmem, který byl v IFBB v 70. letech, ale nyní už tam není. Ale přiznám se, že české závody mě již moc nezajímají a ani je moc nesleduju, s výjimkou velké ceny Opavy.
 
Myslíte si, že tedy roste IFBB nová konkurence?
Ano, a myslím si, že je to dobře. Vzpomínám, jak byl Ben nekompromisní a vždycky mi říkal, o NABBA, WABBA. On vždycky dodával ba-ba-ba-ba,  když je chtěl degradovat.
 
Jak hodnotíte svoji kariéru jako bývalý státní trenér?
Dobře, jak jinak. Dělal jsem to s láskou a ta doba mě potřebovala.
 
Co považujete za největší úspěch jako bývalý šéf český IFBB?
Tak asi Mistrovství světa v Praze v roce 1995, na to rád vzpomínám.
Co Vaše manželka? Co ona a kulturistika?
 To samé, co mi říkala, když jsem se poprvé stal starostou Mariánských Lázní. Bylo jí to trochu jedno, říkala, že je to můj problém. Můžu ale říci, že společensky zvládla, jak to starostování, tak tu kulturistiku, naprosto skvěle. Ale nějak zvlášť to se mnou neprožívala.
 
Co Vaše děti a kulturistika?
 Tak Petr od 15 do 18 let chodil cvičit a zachránil si tím figuru. A Zuzka, té se to moc nedotklo, i když žije v USA, její vrchol v kulturistice začal a skončil, když tady v „Marijánkách“ na Poháru Sandowa dala Peťu Stachovi asi jako dvanáctiletá Medvídka Pú. Mé rodině se kulturistika vyhnula a žádným nějak dramatickým způsobem se jí nedotkla.
 
Myslíte si, že tu lásku musí mít člověk od Pána Boha? Mně už jako malýmu špuntovi, když jsem chodil tady vedle Sandowa, tak se mi to strašně líbilo a přitahovalo mě to…
 Určitě, jako u ostatních sportů, jsem rád, že tady mám takového pokračovatele a také jsem tě pověřil, abys Sandow zastupoval u IFBB. Když už nebudeš chtít závodit, můžeš být skvělým administrátorem, kterého tento sport také stejně nutně potřebuje, takže záleží jen na tobě, jak se rozhodneš.
 
Myslíte si, že ten překlad bodybuilding z francouzského la culturistique je zdařilý, není už dneska slovo kulturistika dost zprofanované?
 Máš pravdu, ale já bych to neměnil a nevím, jak jinak bychom to pojmenovali. V současné době se spíše používá slovo bodybuilding a je všude na světě vžité, slovo kulturistika je spíš jakýmsi archaismem, spíše historický název. Datlinger, Pek, Černý.jpg
Jaké profi soutěže jste rozhodcoval?
Právě Grand Prix London, Grand Prix ve Švýcarsku, GP v Mnichově, GP Antverpy a další GP….
 
Napadá Vás nějaký nový český talent?
 Tak spolu jsme se několikrát bavili o Tomáši Burešovi, který vypadá moc dobře, takového mít ve své době, tak bych z něho měl radost.
 
Proč jste si udělal svojí komerční posilovnu a nezůstal ve starém Sandowě?
 Tak to je dost osobní téma. Ve starém Sandowě se mě snažili trochu vyštípat, a proto jsem se s Robertem Datlingerem rozhodl udělat vlastní fitness centrum a on z toho nakonec nějak vycouval a zbyl jsem na to sám. Ochrannou známku Sandow nakonec vlastním já a používám ji také ke svému obchodování se saunami.
 
Jak se Vám líbí ženská kulturistika?
Líbí se mi. Mám rád i odbočku na bodyfitness a myslím, že je šťastná.
 
Proč jste v 70. letech zůstal tady a neemigroval do ciziny?
  Proč? No, protože jsem věděl, že by to tady beze mě nešlo a že by to ta kulturistika nikam nedotáhla. Měl jsem v roce 1968 našlápnuto na Mistrovství Evropy. Když jsme s Mírou Chvojkou vystupovali z pódia, téměř všichni počítali, že se nevrátíme. Když jsme jeli zpátky vlakem, šel průvodčí a řekl nám, že jsme jen dva ve vlaku a jestli jsme nezapomněli před hranicemi vystoupit. Vraceli jsme se tehdy asi dva měsíce po okupaci. Taky jsem měl rozdělanou vysokou školu, měl jsem tu byt… Mohl jsem klidně odejít, ale neodešel jsem. Ale zase bylo dobré, že mi věřili a pouštěli mě klidně do ciziny, řekli si, ten se vrátí, ten nám neuteče, když už neutekl do teďka.
  se Silvestrem Stallonem.jpg
Jak jste se seznámili s Benem Weiderem?
 Naše korespondence byla ke konci jeho života natolik osobní, že se dá hovořit o tom, že jsme byli velice dobrými přáteli. Naše korespondence se rozdělovala na sportovní a na společenskou. Rád na to vzpomínám, sháněl jsem mu například podklady o napoleonských válkách, staré mince a dokonce i nějaký klobouk. Poprvé jsme se potkali v roce 1975 ve Francii a tam jsme si padli do oka. Tehdy jsem se stal státním trenérem. Dostali jsme tehdy příkaz ze shora, že nesmíme startovat, sedli jsme si v provazišti v divadle v Nimf, kde mě přesvědčoval, že nemůžeme jako nejlepší evropské družstvo utéct z mistrovství světa a zaručil se, že se neobjevíme ve startovací listině. To nás s Benem dalo dohromady a tehdy začalo naše osobní přátelství.
 
Když jsem se bavil včera s mým kamarádem Láďou Kurčíkem, jedním z našich bývalých nejlepších kulturistů, říkal mi, že když byl malej kluk byla v každý vesnici nějaká posilovna, klub či oddíl, proč myslíte, že už to dneska tak není?
 Kulturistika je dneska na ústupu celosvětově, a je to díky anabolickým steroidům, nejsou sponzoři, lidé mají alternace, třeba adrenalinové sporty. Za komunistů, to bylo jako na protest, jako takový disent. Dneska děcka radši sednou k internetu, než aby šli do posilovny, tak to dneska prostě je.
 
Na jakou dobu vzpomínáte nejraději? Sedmdesátiny za vámi. Kdybyste něco mohl vrátit, co by to bylo?
  Mezi mými 40 a 50 lety jsem byl státní trenér, rozhodcoval jsem po celém světě, taky jsem tady 25 let řídil stavební úřad a vedle toho jsem dokázal dělat kulturistiku.
 
Co Sylvester Stallone, jak jste se seznámili?
  Se Stallonem jsme se seznámili, když jsem ho trénoval jedno celé dopoledne v Santa Monice. Tehdy hrál Rockyho. Trénoval velice rychle, spíše na fyzičku než na svaly, moc rád na to vzpomínám. Stach, Datlinger, Pek.jpg
Co jste měli v 60. a 70. letech za suplementy?
 Používali jsme kaseinát sodný z mléka, jedli jsme 12 někdy 14 kostek tvarohu denně, jedli jsme třeba 3 kg tvarohu denně. Taky se objevil na Slovensku Milex Bratislava, který vyráběl nějaký odpad, ten měl snad 12 nebo 15 % bílkovin, posílaly nám to v pytlích jako od cementu, ale to už byl rok 1985. Také se pamatuji na kamaráda, kterému jsem posílal do států skleněné popelníky a on mi za to, když došly v pořádku, poslal v sáčku 0,75 kilový proteinek.
 
Co mléko, pili jste?
JJ, pili jsme, nemůže uškodit.
 
Jak jste byl spokojený s výsledkem Pavla Jablonického na NY Pro?
 Je to věc fandů, Pavel je v New Yorku velmi populární, dokud ho pořadatelé zvou, je to v pořádku. Pamatuju na Eda Corneyho, kterého jsem pozval tady na Sandow v jeho 56 letech a byl úžasnej.
 
Co monitoring v české IFBB, souhlasíte s tím?
  Když se dělá všechno proto, aby nás kulturisty nachytali, je to nešťastné. Vrcholový profesionální kulturista, například účastník Mr. Olympia, se těžko obejde bez anabolických steroidů. Anebo to musí být natur kulturistika, a té bych samozřejmě také fandil. Ale srovnej vrcholového natur kulturistu a anabolizovaného kulturistu, tak to je obrovský rozdíl. Američané říkají, buď zvítězím, nebo zemřu, v tomto jsou Američané nekompromisní. Taková je skutečnost.
 
Jak vzpomínáte na dva Péti, Stacha a Tlapáka?
 Tak Peťa Tlapák je do nynějška naštván proto, že si myslí, že jsem dával přednost Robertovi Datlingerovi před ním, což je do určité míry pravda, ale nakonec mu dala přednost ta příslušná komise. Nese to jako hořkost a na to má právo, taky jsem ho měl na velkých závodech, zažili jsme spolu mnoho dobrého, ale byl vždycky trochu jiný než ostatní. No a Peťu Stacha znám mnohem více, byli jsme spolu třeba v Acapulcu, kde jsem se o něj staral jako o vlastního syna a byl skvělej. Pak jsme spolu byli ve Švýcarsku a ve Francii. I nějakou korunu jsem mu umožnil si vydělat díky mým kontaktům. K Peťu Stachovi mám tedy osobně blíže, ale oba byli báječní. Mám také pěknou fotografii u mě na zahradě, kde jsou oba Péťové, Robert Datlinger, Lojza Pek a Libor Minařík.
 
Komu byste za celý život chtěl poděkovat?
 Tak určitě mamce, to byla výborná ženská, taťky jsem si moc neužil. Samozřejmě mojí manželce a mému synovi, který dělá experta přes počítače v Praze.
No ve sportu Vojtovi Fialovi a samozřejmě nezapomenutelnému a skvělému Benu Weiderovi.
 
 
Luďku, děkuji vám za rozhovor.
 
 
 
 

Komentáře: