Luděk Nosek- exkluzívní rozhovor- 1. část

Luděk Nosek- exkluzívní rozhovor- 1. část

Pavel Vacek | . .

 Dnešní rozhovor je opravdu exkluzivní, poskytl mi jej člověk, který se neodmyslitelně vryl do historie československé kulturistiky, není to nikdo jiný než jeden ze zakladatelů československé kulturistiky, bývalý šéf české IFBB a státní trenér a také osobní přítel Bena Weidera a Arnolda Schwarzeneggera PhDr. Luděk Nosek.
 
 Luďka znám od svého dětství a byl vždy velice milý, společenský, prostě naprosto cool a v pohodě, minulý rok oslavil sedmdesáté narozeniny a těší se dobrému zdraví, za celou redakci mu přejeme hodně zdraví do dalších let.
 
Pavel Korčok
s autorem (2) - Kopie.JPG
Kdy jste se poprvé dostal k posilování?
  Posilování jsem poprvé začal vnímat na vojně, kde jsme měli jednoho Slováka, který soustavně posiloval a byl de facto tím prvním, koho jsem viděl, že si staví svaly cílevědomě. Po vojně jsem se usilovně věnoval atletice a kulturistiku jsem si vůbec nepřipouštěl. V atletice jsem dělal oštěp, skákal jsem trošku tyčku a trochu jsem flirtoval s desetibojem. Pak se mi do ruky někdy v roce 1964 dostala knížka Síla zdraví krása, v roce 1973 jsem již organizoval československo - polskou  kulturistickou soutěž. Tak takto jsem se seznámil s kulturistikou a dělal pro ni úplně vše, co jsem mohl.
 
Kdo byl tehdy váš kulturistický vzor?
  Ze začátku jsem ještě neznal Grimka ani Steeva Reevese, o nich se ještě nevědělo. Prvním vzorem byli Poláci, u nich už kulturistika existovala v 50. letech. Další, co mě velice zaujalo jako každého, byl film Romulus a Remus se Steevem Reevesem a Gordonem Scottem, dál mě napadá nedávno zesnulý Serge Nubret, ten byl také fenomenální.
 
Dneska se leckdo na kulturistiku kouká skrze prsty, jaké to bylo v 60. letech?
  Ze začátku tady kulturistiku nikdo nebral vážně, společnost se jí nezabývala, začínali jsme úplně od nuly a začala si nás pomalu všímat také společnost ČSTV (Český svaz tělesné výchovy). Čeho se lidé tehdy báli, byla obava z homosexuality, lidé to brali jako narcistický sport, zabývat se vlastním tělem a nepodávat žádné výkony. Kulturistika nebyla tehdy relevantním sportem, museli jsme do ní zařadit silové prvky, úplně ze začátku byla rozdělena na silovou část, bicepsový zdvih, bench, dřep, a estetickou část, kde se prezentovalo tělo. Z plejády vynikajících slovenských kulturistů si vzpomínám na Pipasíka, Višného, Olšu. Na uznání kulturistiky jako oficiálního sportu, mám společný podíl s panem Fialou a panem Filipem a s dalšími fosiliemi, ke kterým dnes už také patřím. Někdy byl i problém s rodiči, protože jsme měli spousty zájemců, ptali se někdy, jestli tedy nejsme na kluky, jestli se nám nemusí bát svého synka svěřit a my jsme je samozřejmě upozorňovali, že nemusí, že jsme úplně normální.
  Nosek.jpg
Myslíte si, že kulturistiku tehdy společnost neakceptovala do určité míry kvůli křesťanství?
  V 60. letech se nedalo hovořit o křesťanství, nemyslím si, že by to byl ten důvod, církev měla co dělat sama se sebou, byla nerespektována. Možná někde ve světě ano, ale tady v Československu nikoli. Tento argument slyším skutečně poprvé. Říkal si, že se budeš ptát na něco jiného než Honza Smejkal nebo Ivan Rudzinskij, tak tohle je opravdu neobvyklá otázka. Já se nedomnívám, že by křesťanství na to mělo nějaký vliv, alespoň nikoli v Československu. Spíše bych řekl, že se jedná o kulturu těla, jak samotný překlad napovídá, z francouzského la culturistique, což znamená kultura těla.
 
Jakých soutěží jste se zúčastnil?
  Byla to celá řada okresních a postupových soutěží, to už bylo v době, kdy byla kulturistika uznávána jako sport. Vzpomínám si, že můj úplně první závod byla Mladá garda na Slovensku, myslím, že to organizovala SSM (Svaz socialistické mládeže) v Bratislavě, ještě tehdy to nebyl institucionální sport. Soutěžil jsem samozřejmě také na MČR v Brně, ale můj vrchol byl soutěž o pohár Sandowa, její třetí ročník byl pro nás tehdy jako dnes Mr. Olympia. Byl to pro mě úžasný zážitek, byl to můj vrchol sportovní kariéry. Konkurovali mi ti nejlepší, co tehdy byli. Dále jsem soutěžil na velkých cenách v Berouně a v Chomutově byl pak v roce 1974 můj poslední závod, kde jsem závodil s Bobem Divílkem, který vyhrál a já jsem skončil druhý.
 
Proč jste se pak vrhl na trenérskou dráhu a dál nezávodil?
  Domnívám se, že jsem skončil včas. Nebyl jsem od Pána Boha určen k vrcholové kulturistice, geneticky jsem na to neměl. Hodně jsem vydřel, trénovali jsme tehdy nesmyslně tvrdě, to se vůbec nedá srovnat s nějakými tréninky, které teď vidím, trénovali jsme prostě špatně. Běhali jsme atletické sprinty, hlavně „smrťáky“, tím myslím 15 – 20 km v kanadách a brodili jsme ve sněhu, domnívali jsme se, že musíme být větraní. Byl jsem v té době všestranný, ale nikoli ke světové špičce. Brzy jsem to poznal a rozhodl jsem se naplno věnovat trenérské činnosti.
 
Jak dobře jste se tehdy znali s Arnoldem?
  Seznámili jsme se v Mnichově v roce 1968, kde jsem závodil na mistrovství Evropy. Bylo mu tehdy 21 let, mně bylo 28. K této době se váže ta slavná příhoda, kdy mi šel Arnold naproti na nádraží a odnášel mi kufr do svého auta. Od této doby jsme se viděli nesčetněkrát, rozhodcoval jsem totiž několikrát jeho závody Arnold Classic. Vzpomínám si například na otevírání sportovního centra v Brně, celou dobu jsem byl s ním a povídali jsme si, ostatní mi to měli za zlé, ale to víš, když přišel,  uviděl mě, a místo toho, aby se věnoval ostatním, byl celou dobu se mnou. Byl bych rád, kdyby teď přišel a povídali bychom si jako staří známí.

V čem byl Arnold tak dobrý, že dokázal vyniknout? A je to ten Arnold, kterého známe?
  Nebylo lepšího kulturisty, protože on byl vynikající na svou dobu. Dneska jsou svalnatí mnozí kluci, například Cutler nebo ColemanArnold prezentoval ve své době vynikajícího bílého kulturistu, jednoduše se tehdy hodil do krámu bratrům Weiderovým. Měl, jak sám víš, úžasné proporce. Pamatuju si, že když přišel a svlékl se, tak i třeba ostatní svalnatí kulturisté vypadali drobně. Měl úžasný poměr hrudníku a pasu, ale také poměrně subtilní nohy, dneska by určitě neobstál ve stehnech, ale byla to jiná doba. Já jsem ho bohužel nikdy nerozhodcoval, ale myslím si, že ten poměr hrudníku a pasu a rozdělení a vůbec koncepce postavy, jeho charisma bylo úžasné, uměl se prosadit. Byl to nejlepší ambasador kulturistiky, kterého jsme mohli mít, protože díky jemu se v 70. a 80. letech kulturistika stala populární, díky ní byli sponzoři a investovalo se. Arnold byl Arnold a nikdo neměl ve své době takové charisma.
 
A co Lou Ferringo, znali jste se?
  Ano, setkali jsme se několikrát, naposledy jsme se potkali v Egyptě, kde měl vystupovat. Představ si, že na něj čekalo několik tisíc lidí a on vůbec nepřišel a zůstal na hotelu po „opici“, byl z toho opravdu velký skandál. Člověk, který prospí svoji exhibici před několika tisíci diváky, je prostě neomluvitelný, a přesně to charakterizuje jeho lehkomyslnost. Byl z úplně jiného těsta než Arnold, alespoň jako kulturista. Jako herce bych ho viděl v lepším světle, jeho Incredible Hulk byl velice úspěšný a ve státech ho každý znal, ale domnívám se, že svůj potenciál plně nevyužil, jak v kulturistice, tak v herectví. Možná byl v kulturistice ještě větší talent než Arnold, ale toto má hodně co společného s inteligencí. Příkladem je Mr. Olympia Frank Zane, který měl třetinu svalů oproti Lou, ale uměl s nimi hospodařit, věděl, jak je prodat, jak se chovat. Jsem rád, že mám tu příležitost říci, že kulturistika není jenom o svalech, ale také o intelektu. Nosek, druhý z leva nahoru.jpg
Kolikrát jste rozhodcoval Mr. Olympia?
  Tak první soutěž jsem rozhodcoval v Londýně v roce 1982, tehdy vyhrál Chris Dickerson. Velká většina rozhodčích byli Američané, v této době ale začínal trend, že rozhodčí musí být také z Evropy. Proto jsem dostal pozvání od generálního sekretáře. V této době bylo zvykem, že po Olympii následovali Grand Prix po Evropě, kterých se neúčastnil Mr. Olympia, což bylo také proto, aby si i ostatní závodníci něco vydělali. Jeli jsme do Švédska, pak do Belgie a do Švýcarska, byla to celá šňůra, co jsme s ostatními závodníky absolvovali. Tehdy jsem se skamarádil s Lee Heneyem a jeho manželkou a bylo někdy těžké ho rozhodcovat.  Pak jsem Olympii rozhodcoval v Mnichově, kde vyhrál Samir Bannout, to byla taky úžasná Olympie, byl tam třeba Arnold jako host, který když se ho zeptali, co mu chybí v Americe, řekl, že pořádný prsatky a zadky pořádných „Mädchen“, a to řekl před několika tisíci diváky. Pak jsem rozhodcoval v New Yorku a v Ohiu.
 
Když si představím tu estetickou, subtilní kulturistiku 70. a 80. let, jak se nyní díváte na ty dnešní Cutlery a spol.?
  Určitě k tomu mám obdiv. Dnes je estetická stránka spíše v pozadí, přestože jsme před 20 lety byli instruováni, že máme brát v úvahu také estetiku. Není to nic nového, ale když vidím patnáct, dvacet kulturistů, kteří nepobrali nic z estetiky, ale působí monstrózně a impozantně, člověk je nemůže neocenit. Přes všechny trendy a návody, stejně podlehne tomu svalovému rozvoji. Pamatuju příhodu ze soutěže o pohár Sandowa. Objevil se tam pořádný svalovec a moje žena něco řekla, jako že to už je moc, někde vzadu se pak ozvalo, tak jdi radši na maňásky.
 
Takže u vás vyhrává hmota?
  No, jako rozhodčí bych to říkat neměl, ale už nerozhoduju, tak ti řeknu. Ano vyhrává, protože je za tím mnoho úsilí, ať už závodníkovi pomáhají suplementy, anabolické steroidy nebo hormony, za vším tím je jedno: Obrovská dřina, která musí být oceněna.
 
A co Mr. Olympia 2008?
  Tak dneska už mají mohutné svaly všichni profíci, dokážu si představit tu poradu rozhodčích, kdy se domlouvají, že dají konečně přednost estetice nad hmotou. Cutler je dost čtvercový a Jackson má velikou estetiku a navíc si myslím, že to vzala veřejnost pozitivně, takže Olympie 2008 je příkladem, kdy vyhrála estetika nad hmotou.
 
Čím si myslíte, že to je, že v 70. letech kulturisté neměli ty kulturistické nohy jako mají dnes?
  V 50. letech byl trend, který třeba zastával Steeve Reeves, věnovat se horní polovině těla. A také se v té době moc nedřepovalo. Pak přišly na řadu legpressy, které taky ovlivnily rozvoj nohou. Šlo tehdy o tréninkovou filozofii - nezatěžovat nohy, „netýrat“ je. Třeba Arnold neměl nohy nic moc nebo Frank Zane si zranil kolena a mohl jenom předkopávat a v té době si udržoval nohy jenom tímto cvikem a dokonce vyhrál Olympii. Dneska by ty jejich nohy rozhodně neobstály.
 
Jak hodnotíte českou IFBB?
  Trochu to koresponduje se světovou IFBB a se smrtí Bena Weidera. Moje loajalita, která trvala přes 25 let, skončila a necítím ani závazek nebo povinnost, být dále tak loajální. V této době jsem spojován s nově vzniklou federací, která byla uspořádána za mé přítomnosti před dvěma lety v Dubaji, a té momentálně fandím z mnoha důvodů. Jak ti říkám Pavle, s českou IFBB jsem skončil, ale nehodlám zde vyřizovat účty třeba ke Standovi Pešátovi. Musím ale zmínit to, že kulturistika byla vždycky ohroženým sportem již od samého začátku, takže musí mít přirozeně v čele osoby, které jsou vysoce organizačně nadány a mají vysokou přirozenou inteligenci, takžefunkcionáři nemohou čekat, že je kulturistika vytáhne nahoru, to je nesmysl. Na druhou stranu třeba Vojta Fila nebo Ing. Veselý byli úspěšnými administrátory a musím je pochválit. Kulturistika potřebuje osobnosti, uškodily nám anabolické steroidy, mylně jsem se domníval, že společnost promine, že je kulturisté aplikují, ale společnost je absolutně nekompromisní. O kulturistice se nepíše, společnost o ní nic neví, je mnoho předsudků, o kterých společnost hovoří, a jsou to spíše individuality, které se o ní zmiňují jako například Víťa Chaloupka, kterého musím také pochválit, že kulturistice dost pomohl.
 
Ben Weider se pokoušel o to, aby kulturistika byla olympijským sportem, proč se mu to nepodařilo?
  Ben byl můj přítel a vím, že se o to více jak 20 let pokoušel. A možná je dobře, že se tak nestalo. Mělo by to své klady a zápory. Již zmiňované anabolické steroidy byly důsledkem toho, že se kulturistika nemohla stát olympijským sportem. S Aloisem Pekem.jpg
Kterého kulturistu považujete za největší talent, který jste kdy trénoval?
  Byl to Alois Pek. Kdyby využil veškerého svého potenciálu, mohl být jedním z nejlepších kulturistů 20. století. Lojza to dotáhl hodně daleko, stal se mistrem Evropy a vyhrál další soutěže, ale nedokázal svůj genetický talent plně využít a je velká škoda, že mně a tobě Pavle do teďka opravuje výfuky (Pan Pek je majitelem firmy na opravy výfuků – pozn. redakce). Vždyť Lojza měl i nabídku prorazit do filmového průmyslu a tu také nevyužil. Kdyby chtěl, tak by ho Ben Weider vzal k profíkům, ale bohužel ani jedno se neuskutečnilo.
 
Co Pavel Jablonický?
  Pavla jsem moc netrénoval, když jsme se poznali, už skoro všechno věděl. Hlavně kvůli Pavlu Zobačovi, ale hodně jsem se podílel na tom, aby prorazil k profi závodníkům, to Pavel ví a uznává. Někdy jsem mu poradil, ale myslím si, že už byl tehdy hotový kulturista.
 
Proč musel skončit v Mariánských Lázních velký pohár Sandowa?
  Tak naposledy jsem ho organizoval v roce 2000, ale jeho čas se naplnil a skončil. Zde tedy musím na druhou stranu Standu Pešáta pochválit, že jeho Opava je opravdu moc pěkná a velkou zásluhu na tom nese právě Standa. Kdysi přijel na Sandow do Mariánských Lázní a pak mi napsal, že by něco podobného chtěl organizovat i v Opavě a já si myslím, že se mu to povedlo a opravdu Opava je nejlepší mezinárodní soutěž, která se tady u nás koná. Takže na tomto místě tímto Standovi veřejně děkuju a říkám: povedlo se ti to. Ale zpátky k Sandowu, my jsme nastavili příliš velkou laťku a bylo těžké v tom pokračovat, dávali závodníkům kapesné, to bylo jako startovné, ale ne oni nám, ale mi jim, také ubytování jsme jim hradili.  A právě v roce 2000 jsem na tom dost finančně prodělal. Rád třeba vzpomínám na rok 1994, Sandow konaný na zimním stadionu v Mariánských Lázních, kam přišlo okolo 4000 lidí, to byla fenomenální návštěva. Tak shrnuto, bylo jich třicet a třicet jich také zůstane.
 
 
Myslíte si, že by se do Mariánských Lázní měla vrátit kulturistika?
  Myslím, že ne. Nejsou tady závodníci. Třeba kdysi si vojáci zařizovali, aby mohli jít sloužil do Mariánských Lázní, aby mohli chodit sem do posilovny Sandow. To už je minulost, a tomu již odzvonilo. Ačkoliv bys byl jakkoliv organizačně zdatný Pavle, nemá to tady už to zázemí, takže si myslím, že by to nebyl příliš dobrý nápad.
 
  V příštím díle se dozvíme o názorech pana Noska na současnou kulturistiku, na současnou IFBB, na jiné kulturistické federace a mnoho jiných zajímavých postojů. s autorem článku.JPG

Komentáře: