Legenda? Ale jdi ty brepto...

Dnes to bude, přátelé, bez dlouhého a rozšafného úvodu. Hodlám se totiž hnedka zkraje rochňat a hňácat ve svých 15-ti minutách slávy na portálu Ronnie.cz. http://kulturistika.ronnie.cz/c-28421-pavel-vacek-a-jiri-kocvara-trenink-prsou-a-ramen.html

Ale než se do verbální sebeonanie ponořím naplno, je třeba uvést pár věcí do souvislostí. Asi před 3 týdny mi zavolali z Ronnie, že točí rubriku o starších pánech za zenitem a že si, bůhvíproč, někdo vzpomněl na mě. Mezi řádky jsem četl, že mnohem blíže pravdě byl ten fakt, že jim prostě někdo vypadl a narychlo sháněli nějakou vatu, kterou by diváci nevyeskejpovali hned po třech vteřinách, nýbrž by vydrželi alespoň minutu pro lepší cifry návštěvnostních statistik. Něco jako máme průšvih, pusťte tam koťátka. Vzal jsem tedy roli koťátka v domnění, že bych snad účinkování ve videorubrice „Cvičte s geronty“ mohl nějak zvládnout a zároveň se pochlubit svým dětem, že jsem taky něco jako jůtůber. Což by mě minimálně na dvě odpoledne katapultovalo na pozici poloboha u té starší.

Jaké tedy bylo mé překvapení, když Lukáš Bača, režisér, kameraman, střihač, tvůrce, moderátor a hosteska v jedné osobě, začal rozhovor slovy o legendě České kulturistiky… Tedy jakože o mně. Oční bulvy mi vyletěly z důlků rychleji než Kimovy rakety z toho komunistického ráje. Rázem jsem se orosil potem tak, že se tenhle zkapalnělý stud vydal až na cestu k úžlabině mého pozadí. Bylo mi stejně, jako bych právě pogratuloval dámě k požehnanému stavu a vzápětí zjistil, že je akorát tlustá. Cítil se jak třináctiletý, jež hrdě kráčí před tabuli s rozepnutým poklopcem a pindíkem hořícím touhou po rozhledu na okolí. Zkrátka, ve vteřině mi došlo, že jsem za kreténa. Za kreténa u cvičenců lačnících po označení legendy, kterého nedosáhli. Za kreténa u skutečných legend tohoto sportu. A koneckonců i u všech ostatních. Zablekotal jsem sice cosi na obranu, ale počítám, že tohle už po počátečním šoku k nikomu neproniklo. Jednou jsem byl legenda a tuhle opovážlivost mi hned tak nikdo neodpáře.

Samozřejmě, je velmi milé, když vás tak někdo nazve, ale je to trochu podobné, jako by Václavu Klausovi mladšímu někdo nabídl titulní roli v dalších dílech Padesáti odstínů čehokoliv. Zkrátka nevíte, jestli si z vás dotyčný dělá šoufky, nebo se úplně pomátl. Ale je tu taky miniaturní možnost, že to může myslet vážně. Pak je třeba ho vyvést z omylu, třebaže si tím notně zkrátíte čas laciných lichotek. Ne, bohužel, nejsem legenda tohoto sportu. Tou je, a teď se zhluboka nadechněte na přečtení dlouhého seznamu jmen: Pavel Jablonický v první řadě, Petr Stach, Libor Minařík, Miroslav Jastrzebski, Anton Holič, Štefan Orosz, Juraj Višný, Ján Kus, Luboš Černý, Eva Sukupová, Alois Pek, Zuzka Kořínková, Ivan Uríček, Julius Šafr, Miloš Pavlů, Zdenka Razýmová... A pak tu máme další jména, které k tomu mají parádně nakročeno z mého pohledu a zcela určitě už jimi jsou z pohledu generace mladších fanoušků kulturistiky. Tomáš Bureš v prvním lineupu, Vojta Koritenský, Milan Šádek, Petr Vaniš, Tomáš Kašpar, Lukáš Osladil, Jaro Horváth, Andrej Mozolani, Dalibor Hájek… A spousta dalších. A já? No, řekl bych, že jsem spíš typický produkt moderní doby.

Tady je asi na místě trochu přibrzdit a zvážnět, a i když to půjde ztuha, taky se přece jen trochu pochválit. Nechci sám sebe dehonestovat, není se za co stydět. Legendou se sice v žádném případě necítím, ale přesto mám za sebou pár Absolutních vítězství, třetí místo v nejtěžší kategorii z Mistrovství ČR, které bylo skutečně Mistrovstvím nejlepších závodníků té doby, kteří v ČR byli a nikoliv vykastrovanou pohárovkou. Získal jsem medailová místa ze dvou nejvyšších světových soutěží federace NABBA a byl jsem reprezentantem ČR IFBB na MS v době, kdy reprezentovat ještě neznamenalo pouhou koupi letenky, ale také skutečnou nominaci. O tyto výsledky se opírám ve svých článcích a ve svých zkušenostech, které vám tu s nadsázkou předkládám. To, co píšu, není dogma, není to ani žádná mantra a už vůbec ne patent na pravdu. Je to informace od někoho, kdo má jakousi zkušenost a je jen na vás, jak s ní naložíte. V žádném případě se nepasuji do role samozvaného „otvírače očí“, kteří jsou mi ve skutečnosti do jednoho k smíchu.

Pokud jsem tedy mluvil o tom, že jsem typickým produktem dnešní doby, narážel jsem tím především na to, že jsem dnes známý především jako autor. Jako tvůrce webu, jako mediálně činný člověk. A to je, bohužel, nespravedlivost dneška. Máme, resp. měli jsme světové závodníky, kteří měli tu smůlu, že jim chyběl nástroj k sebepropagaci. Kulturistika nebyla kdovíjak podporovaná, takže si chlápci museli vystačit s malou zmínkou 1x ročně v Ročence kulturistiky. Fotit se sice mohli do aleluja, ale ukazovat ty fotky mohli leda tak na třídním srazu. Když jste chtěli vidět Mr. Triceps, nebo Jablonického, sedli jste na vlak, trmáceli se někam do Mariánek, tam jste si v exaktickém nadšení vyřvali hlasivky a běželi úprkem zpátky na nádraží. Později už vznikly časopisy M&F a Svět kulturistiky, situace se zlepšila, a my, fanoušci, jsme stáli měsíc co měsíc, abychom si mohli přečíst rozhovor, nebo se podívat na nějakou, vzhledem k tiskovým technologiím, nikterak kvalitní fotografii. Museli jste vynaložit alespoň nějaké úsilí, abyste se setkali tváří v tvář, potřásli si rukou s člověkem, jehož fotky visely na nástěnce. A pak jste trávili hodiny debatou, co asi tak berou, že jsou tak velcí… Takto vznikaly legendy. Pod aurou tajemna a nedostupnosti. Tohle všechno sociální sítě úplně zabily. Každý na sebe vyprdelí všechno možné, tajemství neexistuje…

A to je důvod, proč trochu naříkáme nad tím, že chybí osobnosti. Oni jsou, vždycky byly a vždycky budou. Jenom už nejsou obestřeni tajemstvím a každý nýmand si na ně může na netu otevřít hubu. A to dřív nešlo, protože při osobním kontaktu vždy ubývá odvaha rychleji než důchodový účet ČR. Pokud vám tedy nějaká osobnost poradila, jak cvičit biceps, bylo to, jak když káže Ježíš. O tom se nediskutovalo. Většinou taky proto, že když byl někdo v těch šílených podmínkách zatuchlých posiloven dobrý, skutečně věděl, jak na to…

Dneska na vás chrlí informace kdekdo a není divu, že mladí jsou z toho totálně zblblí. Měl jsem tu na webu autora, který hezky psal, články měly čtenost, ale jeho morbidně obézní postava, která vypadala jako po plošném bombardování Donuty, účinky posilování zasažena rozhodně nebyla. Co takový člověk může vědět o tréninku? Byť hezky popsaném. Začíná to na H, končí na O a hnízdo to není. I proto mám problém s fitness Youtubery, kteří blábolí o dietě, kterou poznali stejně důkladně jako já sex s Megan Fox. Zrovna včera jsem viděl video, kolik údajně stojí příprava na soutěž. Pán otevíral oči. Já je zavíral a uši s nima, protože větší snůšku nesmyslů už jsem dlouho neslyšel... A taky nevím, jestli musí být mezi legendy nutně zařazeni jedinci pouze na základě umístění. Máme tu totiž nové kategorie, kde se můžete dostat na Olympii už po třech letech cvičení, pokud máte to štěstí, příroda vám nadělila působivé tvary svalových skupin a vy se zvládnete vysypat na nějakých 85-90 kilo. A to si myslím, že zas takový kumšt není. O to víc si cením výsledků výše zmíněných pánů, kteří Amerikou brouzdali maximálně tak prstem po mapě, ale přesto prokázali nezměrnou vůli a dřinu, aby vybojovali cenné kovy z „obyčejného“ ME, v době, kdy všichni cvičili stejné cviky, všichni jedli stejný tvaroh, ale nikdo nešpekuloval nad tím, že když mu to neroste, zvolí si podle toho kategorii…

Tenhle článek je o kulturistech, kteří zanechali brázdu v tomhle sportu hlubší než Grand Canyon. Aspoň v tom našem, lokálním Česko- Slovenském prostoru. A spoustu jsem jich zapomněl. Ale bylo by fér k nim přiřadit i pár lidí, kteří se postarali o rozkvět téhle krásné aktivity pro blázny. Myslím tím, že bychom neměli zapomínat ani na Standu Pešáta, jakkoliv teď u mnohých lidí šlapu po tenkém ledě. Na pana Luďka Noska, jehož knížku o profesionálních svalech jsem přečetl a prolistoval 100x. Určitě chci zmínit i Míru Tichého, který neúnavně pořádá v Čelákovicích soutěže snad už 20 let v kuse. Na momentální vedení svazu (Jebas, Vinogradov), pod kterým došlo ke skutečnému a naprosto nevídanému rozmachu fitness a kulturistiky v ČR, Honzu Smejkala, jehož články čtu už asi 300 let. Ale hlavně, hlavně nechci zapomenout na dvě jména. Na jména, která zdobí každou excelentní fotografii. Najdete je na fotkách, které vám zůstanou, až vy v Domově důchodců budete přesvědčovat fešné bábrdle, že jste jednou vypadali a společně tomu nebudete moct uvěřit… Ano, hádáte správně, ta jména jsou Pánů Fotografů Josefa Adlta a Igora Kopčeka, protože jak praví ta moudrost: Jeden obrázek vydá za tisíc slov. A bez krásných fotek by kulturistika a fitness, nebyly tím, čím jsou. Všem těmto lidem po právu patří označení Legenda kulturistiky. Já si na to ještě počkám, ale zkusím se vám jednou zařadit po bok, pánové….