Katka Kyptová-Otevřená a na rovinu-3. díl

Katka Kyptová-Otevřená a na rovinu-3. díl

Pavel Vacek | . .
pokračování z 2. dílu:
PV: Takže to jsme skončili někde kolem roku 2004. Tam se dělo co?
KK: To byla doba, kdy jsem byla taková trochu odmlčená. Cvičila jsem si, vlastně i závodila, ale taková trošku schovaná. Udělali jsme si s Ondrou výlet do Litvy na závody, kde byla parádní úroveň, moc pěkný zázemí, červený koberce, super raut a tak. Nedostala jsem se tam ani do finále, ale ráda na to vzpomínám. Na republiku jsem na jaře nešla. Už ani nevím proč.
PV: To bylo bodyfitness?
KK: Jo. Já v tu dobu trochu bojovala s okolím a sama se sebou. Protože, co si budeme povídat, 80% lidí to příjde divný, když má ženská svaly. Bylo na denním pořádku, že jsem slýchala názory typu: Co se sereš do sportu pro chlapy, ženská má být ženskou a né mít svaly jako chlap atp. I když mě lidi viděli dennodenně ve škole, ve fitku, stejně si nezvykli a nelíbilo se jim to. Ačkoli jsem v té době měla vedle sebe už toho Ondru, tak to nebylo lehký. Navíc jsem si stejně myslela, že i on je se mnou, protože si mentálně rozumíme a ne že bych se mu fyzicky líbila. Takže, mně se strašně líbilo cvičit, ale zároveň mě svíral strach z reakcí okolí. Já dokonce kvůli tomu přestupovala z jedné školy na druhou, protože tam, kam jsem chodila, se utvořila skupina lidí, kteří nemohli, nebo nechtěli pochopit, proč to dělám. Nebrali to, že s nima nechodím na diskotéky, chlastat, pařit a tak.
PV: Ale to jsme se vrátili trochu zpátky do období nějakých 17-18ti let, ne? To člověk vnímá to vykořenění z té společnosti o to intenzivněji.
KK: Je to tak. Na druhou stranu, mě hodně bavilo učení. Takže jsem po fitku ještě chodila na angličtinu, němčinu, francouzštinu, běhala jsem po nějakých nadvzdělávacích kurzech z ekonomie, takže já měla pořád co dělat. Trávila jsem večery u knížek, protože nebyly mobily, nebyl internet, nebyla žádná jiná zábava.
PV: A nebylo to lepší?
KK: Bylo! Určitě! Zrovna nedávno jsem nad tím přemýšlela, jak to bylo skvělé, když jsem napsala dopis klukovi a šla ho hodit na poštu. Pak jsem se vyloženě na něj těšila, až ho uvidím. Navíc jsi se s těmi lidmi musel sejít, vážila jsem si, že je vidím, protože jsi se neměl jak jinak domluvit. Všechno to bylo takové mnohem čistší. Dneska má každej mobil, facebook, skype a vede to jenom k tomu, že se ti líp může vymlouvat. PV: No jo, je to tak. Dneska má každý stovky a tisíce přátel a ve finále pořádně nezná ani jednoho.
KK: Jo. A když z toho facebooku zmizíš, tak zjistíš, že máš tak čtyři opravdový kámoše.
PV: Určitě. Já myslím, že mám tak dva.
KK: Já tak pět. To jsou lidi, kterých si vážím a kteří mi napíšou, né když něco potřebují, ale jen tak. Mně už ten facebook začíná štvát v tom, že lidi si zvykli upřednostňovat facebookovou komunikaci před tou skutečnou. Klidně mi napíšou na zeď, že rušej trénink, místo aby mi zavolali. Bohužel, mně tam píše tak třicet lidí denně, pak ještě na mail a choděj sms. Já to prolítnu jednou za čas, na polovinu prostě neodpovím a lidi si pak o mně myslí, že jsem namyšlená kráva. Ale já na to zkrátka nemám čas. Navíc lidi si mě pletou s on-line poradnou, takže mi pořád chodí dotazy na dietu, doplňky, cvičení apod. Sám víš, kolik to zabere času. Takže odpovím na jeden, dva, tři dotazy a u toho pátého si řekneš, že to necháš na zítra, protože toho máš za celý den plné zuby. Jenže druhý den přijdou další a další, takže na ně kolikrát neodpovím vůbec.
PV: V ten moment si ale lidi řeknou, jak jseš namistrovaná, že jim nestojíš za odpověď.
KK: No jo, jenže mě to neživí! Já mám v tuhle chvíli s klienty deset tréninků denně. Do toho vlastní cvičení a pak všední starosti a zařizování. Dorazím domů, unavená na hadry a mám toho dost na to, abych ještě odepisovala všem těm lidem. A navíc, proč bych to vlastně měla dělat?
PV:  Je o tebe zájem. To je dobře, ne?
KK: Ale tak samozřejmě, že jo. Neštěstí ale je, že lidi věří úplně všemu, co se tam napíše. Já když si napíšu na zeď, že jsem těhotná, tak mi zejtra přijdou poštou dupačky. A teď si vem, jaká jsem mini rybka proti takovýmu Cutlerovi. Tomu píšou lidi z celého světa. A spousta těch lidí si myslí, že se na facebooku kámošej s Jayem, že si s ním píšou. Vůbec si nepřipustí možnost, že tam sedí nějakej manažer, kterej si s nima píše, a to stejně jenom proto, aby prodali ve finále víc DVD, triček apod.. lidi jsou v tomhle strašně naivní….
PV: Tak nevědomost je někdy hezká věc. Ale my jsme se teď trochu dostali tam, kam jsme ani nechtěli, byť je to hodně zajímavé. Říkala jsi, že si bojovala s tím uznáním společnosti a začleněním se do ní.
KK: V době kolem toho roku 2004 jsem potkala pár známých, kteří mi hodně pomohli s tou mentální stránkou. S hledáním sama sebe. Hlavně Ondrova maminka mi v tomhle hodně pomohla. Ona se zabývala přírodním léčitelstvím a naučila mě, že mám dělat to, co chci a ne to, co musím. Teď jdu na trénink, protože chci a ne, že ho mám naplánovaný a že musím. Teď když jsem unavená, tak prostě nejdu. A hlavně si to nevyčítám. Když si dám něco nezdravého, tak to neřeším a prostě si to dám, dříve jsem se tím trápila. Prostě mě naučila užívat si život a mít se ráda taková jaká jsem.
PV:Takže od té doby je definitivní příklon k těm svalům?
KK: Jo. Katka Kyptova-bloggym.jpg PV:A co ty trojboje? Těm se ještě věnuješ? 
KK: Trojboji ne. Jednak mi vadilo, že ty závodníci moc neřeší, jak vypadáš, ale zajímá je čistě jen ta síla a jednak já neumím trénovat na všechny tři disciplíny a zároveň se věnovat kulturistice. Roman Maršálek to umí, ale já moc nechápu, jak to dělá. Takže už jen ten bench-press.  Ale ten bench trénuju normálně při tréninku prsou. Teď pojedu do Trnavy na soutěž v benči.   PV: Takže pořád v tom závodíš? A nebojíš se zranění? 
KK:Tak to musím zaklepat, ale zatím se mi žádný nepřihodilo, jediný co jsem měla, tak to bylo brnění rukou. Ale po Arnoldovi jsem nikde nebyla, protože jsem toho měla dost, byla jsem dost přetrénovaná a vůbec mám pocit, že až teprve teď se z toho dostávám. I když pořád chodím cvičit, tak zvedám jen tak málo a pomalu se připravuju na sezónu.   PV: No počkej, brzdi, já tě viděl cvičit a málo mi to rozhodně nepřišlo. 
KK: Tak je to samozřejmě víc než normální lidi.   PV: Ještě jednou si tě dovolím opravit, protože mně se zdálo, že to je mnohem víc než normální kulturisti. Viděl jsem tě jet tlaky jednoruč s třicítkami, dřepovat někde se 160 kg a podobný kousky. Normální lidi to nezvednou ani ze země. 
KK: (smích) no tak je to míň, než dřív.   PV: Jaké jsou vlastně Tvoje výkony na závodech? 
KK: Bez trika 126 kilo a s trikem 140kg.   PV: …Tak to se mi zdá jako celkem dost, ale všiml jsem si že cvičíš hodně takové vložené série jiného cviku,nebo řekněme supersérie. Děláš to tak pokaždé?   KK: Pokaždé to nedělám, moje tréninky jsou sestaveny na základě momentální chuti na daný cvik a mé energie... Ale miluju supersérie. Neumím odpočívat ať už v tréninku tak během dne. Nevím, jestli to zařadit mezi  špatnou nebo dobrou vlastnost. Takže pokaždé ne, ale často rozhodně.   PV:Co pro Tebe znamená cvičit tvrdě?   KK: Jet za hranice mých možností. Co se týče intenzity vah, tak co nejkratší pauzy a co nejtěžší váhy. Často jdu na trénink s tím, že dnes dám jen lehký trénink, protože cítím, že to tělo potřebuje, ale většinou to stejně dopadne úplně naopak...takže i když se cítím sebevíc unavená, nevyspalá...říkám si během tréninku, odpočívat nebo spát se bude až pak...   PV: A co považuješ za dobrý trénink?   KK: Jak poznám, že jsem odjela dobrý trénink? Podle stavu po tréninku, kdy nejsem schopná po tréninku ještě tak půl hodiny-hodinu mluvit a jsem schopná se jen najíst a hned usnout.   PV: Kolikrát týdně cvičíš?   KK: Když nato příjde tak i šestkrát. A v přípravě dvakrát denně.   PV: A jaký je to pocit, když zvedáš větší váhy než většina chlapů v posilovně? 
KK: Nemám žádné pocity. Jedu takové váhy, které zvládnu a co zvedají ostatní, mně nezajímá. Popravdě, i když jsem ve fitu 12hodin denně, nemám přehled, co zvedá mužské pokolení, protože se ostatními prostě nezaobírám...
V příštím díle se dočtete: Co si myslí o federaci NABBA, o tom jestli se těší do Ameriky, o sponzoringu, o své pracovní vytíženosti... 

Komentáře: