Jsou úcta, respekt a pokora mrtvé pojmy?

 O víkendu mi bylo ehmmcetjedna. Takže zítra, pozítří nebo tak nějak mi bude sát. Takže začnu kulhat na jednu nohu, naroste mi pupík a vlasy se mi přestěhují do nosu a uší. A pak umřu. Ale v období než se tak stane a já se znova narodím jako želva, budu otravovat historkami, které nenávidí všichni, kteří mají za sebou jenom pár masturbačních sezón a uhry se jim ještě nestačily proměnit ve vousy. Tyhle historky mají jeden společný jmenovatel a tím je jejich úvod, který začíná slovy „to za mých mladých let“. Tyhle báchorky mají většinou svoje epicentra v domovech důchodců, ale já s nima začnu už dnes.

Třeba tuhlenc jsem se bavil na internetu o tom, jestli je lepší cvičit do mrtva nebo ne. „To za mých mladých let“  na výběr nebylo. Prostě jsem přišel za trenérem, ten řekl, cvič tohle a tamto, a já tamto a tohle cvičil. Bez polemizování a otázek. Tohle relativizování, polemizování a zpochybňování pravd zkušenějších je morovou ranou dneška. Jak se říká, moc přemýšlení je někdy na škodu. Jako tuhlenc, když ty dva pošuci vystříleli ten kanclík. Nejdřív byli všichni v šoku, aby pak v následující minutě se začalo řešit, polemizovat a přemýšlet, jestli náhodou ty vtípky nebyly nějak moc a tamti čmoudi se neměli právo nějak moc urazit. Blbost. Ti druzí to měli mnohem jednodušší. Alláh jim řekl, vemte flintu a zastřelte je, protože mi nakreslili křivej nos. Hotovo, šmitec. Diktatura je někdy mnohem praktičtější. Ani kulturistice demokracie totiž moc nesvědčí. Vlastně je úplně na nic. V ní se vyžívá jenom armáda teoretiků bez valných výsledků. Ti nejlepší kulturisté v ČR vyznávají totalitní systém. Vojta Koritenský jezdí k Tomášovi Burešovi a co řekne Tomáš, to je prostě svatý. Milan Šádek si na čtyři hodiny sedne k telefonu a výsledkem hovoru s Igorem Kopčekem je, že pokud mu Igor nakáže čůrat ve čtvrtek o úplňku, stát při tom na jedné noze a levačkou se drbat na čele, uvidíte Milana v dost bizarní pozici. A taky u obou uvidíte formu a svaly, které naopak neuvidíte u sebe. Druhý model je varianta sám sobě diktátorem, který vyznává třeba Jakub Šubrt. Ale ani tahle možnost není o diskusi a demokracii. Můžete to zkusit, ale vaše rádoby rady ke Kubovi stejně neproniknou. Výsledek je všechno nebo nic, ale Kuba na Ol. Amateur předvedl tu první možnost. Pokud tedy chcete dojít k nějakému progresu, nepolemizujte s někým, kdo je svými výsledky, ať už soutěžními nebo trenérskými, úplně v jiném vesmíru než vy. A tyto lidi musíte vyhledat v reálném světě zásluh, protože skutečně respektovaní borci s velkým B se nemusí zviditelňovat legračně sebeoslavnými videi na You Tube.

Čímž se dostávám k další věci, která „za mých  mladých let“ nebyla. Dneska je díky moderním technologiím každý borec a každá uklízečka se může stát celebritou. Někdy to trvá dokonce až tři minuty. Díky moderním technologiím máme pocit, že když si pustíme u sebe doma na počítači nějakého šampiona, tak se s ním prostřednictvím monitoru nějak skámošíme. Ale to se nestane. Tím, že je dnes tuna informací a my se téměř v přímém přenosu dozvídáme, kdo, kdy měl jakou stolici, zmizela jakákoliv úcta a respekt. A to je špatně. I já sleduju dění, i já jsem fanoušek kulturistiky, ale to mi přece nebrání v tom, abych o dvacet let mladší Sabině Plevákové, nevykal. Vždyť to přeci vždycky byla slušnost, nebo ne? Jasně, dnes jí říkám Sabčo, protože to je bezva holka, ale hanba by mě fackovala, kdybych, aniž bych se s ní osobně seznámil, oslovoval Hele kočko. Což je dnes normální. Respekt je zkrátka fuč a úcta si balí kufry a kupuje si expres jízdenku, aby mohla frčet za ní. Říkal mi minulý týden Robert Smutný z Liberce historku, kterak kdysi nešel doprovodit ženu na ultrazvuk, protože měl domluvenou schůzku v Plzni s Evou Sukupovou. S tou Evou! S tou Sukupovou! A všichni tehdy chápali, že to je jasná věc. Tedy ta návštěva Evy. Když už se někdo dostal k takovému esu, nemohl to přece promarnit. A samozřejmě jsme mu záviděli a spílali mu. V duchu. Dneska, když uspořádám Extrifit Training Day, kde se sleze absolutní Top špička v ČR, lidi, takzvaní fanoušci, napíšou, éééé, to je 150 km daleko, to nejedu.

Ani s pokorou to není dnes nejlepší. Možná si říkám, jestli to není právě ona, kdo jako první vzala roha. Protože minulý týden, tedy v době, kdy jsem byl ještě fešný mladík a neměl jsem potřebu se vyjadřovat jako stařec, jsem se dozvěděl, že Vojta Koritenský není kulturista, protože je malý a Milan Obořil nepatří do Extrifit Teamu. Důvod už mi unikl, nebo byl tak absurdní, že jsem ho radši okamžitě vytěsnil z mozkového závitu. Což o to, názor je jako díra do zadku, každý máme nějakou, resp. nějaký a kdyby takovou myšlenku pronesl Kai Green, asi by nezbývalo nic jiného, než pokrčit rameny. Ale pronesl ji kondiční cvičenec. Tedy o něco lepší kondiční cvičenec než je moje teta, která cvičí na stepru u Ordinace v růžové zahradě. Takže takový ten co se zúčastňuje závodů v kondiční kulturistice. Ale ne zas tak dobrý, páč medaile mu byla stejně vzdálená jako Lamborghiny v mojí garáži. Co to jako je? To, že se popatlám barvou, jdu závodit na soutěž, která je určena všem, kteří včera jedli paštiky a dnes si chtějí vyzkoušet kulturistické závodění, ze mě bombarďáka nedělá. V diskusích vídám dorostence ověšené plackami ze soutěží, o jejichž existenci nemáte ponětí 5 minut po jejich skončení, kterak neváhají zpochybňovat tvrzení Mistrů světa, profesionálů, lidí, jejichž talent, píli a potenciál nedokáží dohnat ani za deset životů.

Denně čtu příspěvky lidí, kteří si pletou makronutrienty, zaměňují bílkoviny se sacharidy, nemají ani páru o výrobě suplementu a přesto přese všechno se neváhají vyjadřovat ke kvalitě výrobku. Nedávno mi jeden takový na otázku kolik je v dávce jeho oblíbeného suplementu gramů BCAA odpověděl, že všechny. Jiný zase na otázku proč bere to a to, odpověděl, že sice neví, ale že mu to doporučil kamarád a že to naše je komerční sr**ka. Další konverzace neměla smysl, protože lepší argumenty má i růžový kulich mé dcery. Nerozčiluje mě to, je mi z toho smutno. Nicméně vycházím z toho, že tito lidé bez pokory k výsledkům a snažení lidí, kteří na rozdíl od nich zanechali výraznou stopu ve společnosti, nejsou nepodobní nebožtíkům. Blbcům a aktuálně mrtvým je totiž jejich duševní rozpoložení šumafuk, kdežto okolí které je s tímto stavem konfrontováno, trpí nepoměrně více.

Jasně, taky v zápalu emocí občas pronesu, že Jarda Jágr je bambula, když nenahrál, či nevstřelil góla. Jenže pak si řeknu, co to tady kecáš debile, vždyť ani neumíš kloudně bruslit. A o tom to je. Uvědomit si, kam patřím a kam patřit chci. Hloupé řeči mě neposunou nikdy nikam, uvědomění si vlastních nedostatků však ano. Blb, který si říká, Pche…to jsem to tomu Jágrovi nandal, zůstane blbem, to je bez debat. Ale pokud se seberete a naučíte se aspoň přesunout z jednoho konce kluziště na druhý, aniž byste ze sebe udělali sněhuláka, není to s vámi tak zlé. Minimálně si pak uvědomíte, že to asi není tak úplně jednoduchý stát na jedný noze, na zádech mít 100 kilového protihráče a přitom trefit dírku 7x7 cm. To vše obrazně řečeno s výpomocí jiného sportu.

Jestli jste to dočetli až sem, souhlasně kývete hlavou, je vám pravděpodobně 35 let a výš, takže jste pro mládež starci. Předpokládám, že ti mladší už to vzdali po 15 řádku textu s tím, že fotrovského kázání mají dost doma. Já to chápu, přesto bych rád, kdyby se aspoň někdo z nich na pár sekund zamyslel a popřemýšlel, jestli na tom není zrnko pravdy a jestli jsem tak našláplý, že můžu zpochybňovat borce o několik levelů jinde. Ono totiž pokud přijdete k šampionům s pokorou a úctou, možná k vám nebudou pouze profesionálně vstřícní, ale skutečně přátelsky a lidsky vstřícní. A to je sakra rozdíl, který může jednou znamenat to, že na vyhřátém místě popularity budete stát třeba vy. Ale bez slušnosti, úcty a pokory k lidem, kteří vám na cestě vzhůru mohou pomoci, bez respektu k vlastnímu tělu, které dostane strašně naloženo, to prostě nepůjde a vy budete tam, kde jste.