JSEM HEJTR

JSEM HEJTR

Pavel Vacek | . .

Co vás na dnešní době překvapuje, co vám vadí?

Že to začíná být celé virtuální. Od rána do večera se lže, lidi žijí v iluzích a nepravdách. Spousta lidí si myslí, že má právo mít se jako ostatní nebo ještě lépe. Všechno je opatrný a připosraný a všechno je komplikovaný. Spousta věcí se řeší komplikovaně, a přitom úplně zbytečně. Tak jsme si ten svět ale vyrobili.

A dál?

Dál? Celý svět je divný. Je plytký, umělý, nehmatatelný. Lidi, co vůbec nic nevytvořili, se chtějí mít jako ti, co dřeli celý život. A pokud jim to druzí nechtějí dát, hned si stěžují nebo jim jdou dát rovnou přes držku. Na druhou stranu se té době nesmí moc podléhat. Každý má jet na vlastní páru a dělat věci, které vyhovují zrovna jemu. A nevymlouvat se na druhý nebo něco jiného.


Pokud si teď lámete hlavu nad tím, komu patří tato slova, a marně šátráte v paměti po všech rozhovorech s nejvýznamnějšími kulturisty světa, klidně od toho upusťte. Člověk, který vyřkl tato slova, nepřipomíná kulturistu ani po čerstvě probdělém alkoholickém dýchánku. Je jím totiž Zdeněk Pohlreich.  Člověk, který je bezesporu kontroverzní osobou, ne všemi milován, ale který má za sebou hmatatelné výsledky v podobě fungujícího byznysu v gastronomii a jenž se mediálně proslavil obhajobou kapitalismu v té nejryzejší podobě. Ale proč jsem to sem vlastně dal? Protože když si to přečtete znova, můžete tato slova úplně v pohodě aplikovat i do prostředí kulturistiky. Ostatně o podobných věcech nedávno mluvil i Johny Jackson ve vynikajícím rozhovoru po soutěži EVL‘S Prague. Tento rozhovor by mohl být oslavou píle, vůle a tvrdé práce. 85630_na-noze-promo-pohlreich-s-nozema_image_620x349
Tedy faktorů, které se poslední dobou zdají jako nepodstatné, upozaděné, nebo dokonce na obtíž. Mám totiž neodbytný pocit, že dneska, a teď si vypůjčím slova pana Pohlreicha, je potřeba mít všechno hlavně bezbolestně. Že každý má právo mít se dobře. A to je velký omyl.

V posledních 14 dnech jsem absolvoval množství debat s téměř filozofickým nádechem nad morálkou, nad videy z You tube a nad šaškováním na pódiu. A i když všichni víme, o čem mluvím, nechci být nijak adresný. Chci rozvinout debatu o tom, jestli mé uvažování je úplně mimo, jestli není zbytečně konzervativní, staromilské, nebo jestli jsou ještě aktuální hodnoty, které vám za chvilku předložím k posouzení.

A proč hater v názvu článku? Protože dneska každý, kdo natočí kdejakou blbost, foukne ji veřejně na You Tube, automaticky předpokládá, že se nám to MUSÍ líbit. OMYL, NEMUSÍ.  A není to jen záležitost kulturistiky. Takových mediálních košťat se v poslední době vyrojila celá hromada.  Namátkou jmenujme třeba Leo Beránka, Metrix Styl, reality show typu Geordie Shore, Niky Tučková, nebo jakýsi Jan Zelenka. Nová éra mediální zábavy. Zoufalci, co neumějí nic, ale automaticky čekají aplaus. Profesionální hvězdná pěchota. Pokud však máte potřebu se nad tím podivit, jste hater, čili nenávistný kritik, závistivec, nepřejícník. To je obvyklá reakce protagonistů těchto videí a jejich fanoušků. Ale vraťme se zpátky na náš dvoreček. Na ten kulturistický. gymnastone
A tady nelze konstatovat nic jiného, než to, že i já jsem hater, protože…

... protože si myslím, že kulturistika je pořád ještě sport. Jistě, ve svém pojetí bezesporu silně kontroverzní, ale přece jenom pořád sport. A ke sportu patří výkonnost. A sportoviště. Výkonností jsou pro mě svaly větších objemů, než vlastní průměrný gymnasta a vyrýsování, jež je v souladu s masivitou svalstva. Jinými slovy, machrovat s břišáky když máte 70 kilo je asi tak stejně působivé, jako když vás obézní žena láká na svoje velké kozy. Sportovištěm pro změnu míním pódium soutěže, nebo posilovnu. Ale to je přízemní, že? Proč si nevyrobit sportoviště třeba z restaurace? Nebo z pěší zóny? Parkoviště? Možností je nekonečně mnoho a přitom je to tak jednoduché. Myslíte si, že mluvím o tom proslulém videu? Néé, nenechte se vysmát! Tentokrát mluvím o gymnastice. Rozeběhnout se v mekáči, dělat salta, skoky, hvězdy, stojky až hambáče lítaj všade kolem. A lidi plácaj rukama do stehen, aplaudují, křičí a fandí. Vůbec nikoho to neobtěžuje! Vždyť jsou to sportovci. Mají přeci medaili na krku. Podle toho se to pozná.
…protože nerozumím legraci. To je fakt. Ale budiž mi omluvou, že za to nemůžu. Prý je to vrozené. Letos se to poprvé projevilo, když jsem sledoval počínání dvou závodníků na Mistrovství Čech. Parodovali povinné postoje, sestava měla nádech těch legračních videí, kde se mamky pokoušejí o striptýz před svým Pepanem v domácím videu. Někoho to bavilo, jiný byl v šoku a někdo se musel dost držet, aby tam nevlítnul a neprofackoval je. (já do téhle skupiny nepatřím, ale vím o nich) I já mám rád netradiční pózování. Vzpomínám na Vince Taylora a jeho sestavy. To byla paráda! Nebo Eddy Wilson (tuším, že tak se jmenoval) a jeho sestavy na Jacksona a v neposlední řadě tu je Kai Green. Ale i v našich luzích a hájích dokážou někteří kluci rozjet pěknou šou. Třeba takový Petr Března má na exhibicích úspěch vždy. Ale s čím mám problém, je, když se o „legraci“ pokouší ten největší trotl na podiu. Pak je má zásoba smyslu pro humor odčerpána kosmickou rychlostí na další dekády dopředu. 500411-hamish-bodybuilding
… protože si myslím, že by kulturista měl zůstat skromný.
Je fajn, když vás někdo požádá o demonstraci svalového rozvoje a neznám důvod, který by vám měl bránit ve vyhovění této žádosti. Je skvělé vidět rozzářené oči malého klučiny, když může svým dětským stiskem otestovat pevnost vašich bicepsů. A je povzbudivé, když vám dav lidí dá najevo, že vaše tělo je vážně něco extra. V tom jsou přeborníci především jižní národy. Ale předvádět se někde, kam vás nikdo za účelem pózování nezval, a kde o vás nikdo v tomto směru nejeví ani mikroskopický zájem, tak to si říká o dokonalý trapas. A o to jde. Kulturista se chce lišit, o tom není sporu. Někdo chce šokovat svou velikostí, jiný precizním zpracováním svalů. Ale je přinejmenším hloupé a sebestředné, když se na sebe snažím upoutat, a v tvářích přítomných a nic netušících přihlížejících se lze dočíst pouze jediné. Cože to ten rozjívený chlapec asi dělá za sport, že se tady tak vykrucuje?
…protože si myslím, že chlap by měl být chlapem a ne děvkou.
Můj táta byl borec. Vždycky, když jsem něco po něm chtěl, musel jsem si to nějak zasloužit. Později odpracovat a pak už jsem po něm velmi záhy radši nikdy nic nechtěl. Koupit mi protein? Hahaha. Ale aspoň mě tím naučil postarat se sám o sebe. Uměl sehnat za komančů cokoliv, co normálně sehnat nešlo. Třeba desku Rolling Stones. Nebo video! Tím myslím tu krabici. Pracoval, kšeftoval, brigádničil, zkrátka se staral. Mám na něj prostě vzpomínky coby na CHLAPA. Ovšem nevím, co by se mnou udělal pohled na to, kdyby mi někdo poslal odkaz na snímek, kde taťku šuká nějakej jinej strejda. Za dukáty. No co?  Poblil bych se, co jiného? Respekt k němu by byl v hajzlu.  Zaplaťpánbu se to nikdy nestane. Ale nechápejte mě špatně. Nemám nic proti homosexuálům. Mám k nim vyloženě zdravý vztah, neboť jejich sexualita je mi zcela lhostejná. Nevadí mi ani ženské protagonistky pornoprůmyslu. Vím, že to sice nezní příliš rovnoprávně, ale k těm ženskejm to tak nějak patří. (teď mě moje žena zuřivě mlátí do zad, čímž mi dost zřetelně dává najevo svůj nesouhlas). Co mi vadí, je totální potlačení vlastní přirozenosti heterosexuála, potlačení veškerých morálních zásad a to vše pro pár zlaťáků. Ale upřímně, nejvíce ze všeho mě vytáčí směšně trapné zatajování, vymlouvání se a zamlžování vlastní neschopnosti vydělat si peníze jiným způsobem. Ano, to mi vadí nejvíce. Chceš být děvkou? Fajn, to je tvoje svaté právo, do něhož ti nikdo nemá co kecat. Ani já, hejtr. Nikdo! Ovšem s tímto rozhodnutím musíš přijmout i to negativní, co s sebou toto rozhodnutí přináší. Smlouva s ďáblem má vždy nějaké podmínky. Zkrátka, nerozumím faktu, proč se prostitut rozčiluje nad tím, že je prostitut? Vždyť je to jeho svobodné rozhodnutí!  Je to stejné, jako kdyby revizor v tramvaji vyžadoval od černých pasažérů, aby ho měli rádi. Ovšem pokud prostituta nazvete kuřbuřtem, coby slovem vystihujícím jeho pracovní povinnosti, rázem si koledujete o označení hejtr.
…protože si myslím, že normální je pracovat. Dojemná věc. Dočetl jsem se, že díky snadnému získávání peněz, o němž pojednává odstavec výše, by dotyčný prý možná nebyl tam, kde je. Blablabla, kecy, prdy, beďary. Každý z kluků na Mistrovství republiky byl na stejné úrovni a vyšší. V tuto chvíli vcelku intenzívně pracuji na tom, abych mohl předat odměnu od firmy Extrifit závodníkům, kteří se umístili na medailových pozicích jarních mistrovských soutěží mládeže. Je toho celkem dost. A víte co je největší problém? Sladit předání těchto výrobků o víkendu oněm úspěšným sportovcům. A proč? No protože všichni o víkendu makaj! Mají brigády! Vydělávají si prací, aby měli na proteiny. Jeden tahá plechy, druhej cihly, třetí jezdí s nějakýma balíkama, čtvrtej maká do rána na dveřích, atd… Mám skoro chuť říct, že to jsou borci, ale přijde mi to normální. Jedno však vím jistě, těmhle klukům dáme proteiny milionkrát raději, než těm, co si o nich myslí, jací to jsou blbci. Vždyť podle nich se přece stačí jenom šikovně předklonit ...

Zkrátka a dobře, tohle jsou mé důvody k tomu, proč jsem byl nedávno nazván hejtrem. No, nedá se nic dělat. Snad s tím dokážu žít. Přesto věřím, že nás hejtrů bude mnohem víc, než těch, co by chtěli všechno za nic. Jak o tom mluvil Pohlreich.

Komentáře: