Jakých chyb se mám vyvarovat na soutěži?- 3.díl

V minulých dílech jsme si řekli něco o barvě a plavkách, dnes se podíváme na noční můru mnohých z vás. Budeme se věnovat volné sestavě. 

Bohužel, vzhledem k tomu, že pravidla omezují skladbu jednou minutou, tak tento časový prostor v podstatě vyloučuje začlenění různých hudebních motivů, nebo spíše rytmů a různé dynamiky skladby. Ty pokusy, jenž ve svém mixu do minuty dokáží namačkat 3-4 různé hudební styly působí často rozháraně a zběsile, řídíc se pěkným českým souslovím o pátém přes deváté.

Každopádně při výběru hudby je třeba přihlédnout k naturelu závodníka. Nemá cenu, znásilňovat sám sebe tím, že si vyberete píseň, která se vám absolutně nelíbí, a to jen proto, že zrovna frčí, nebo že vám někdo řekl, že se hodí na sestavu. Pokud se vám líbí nějaký netradiční žánr, věřím, že v některé jeho části se najde pasáž vhodná k pózingu.  Není větší otravy, než nacvičovat pózing na hudbu, kterou nesnášíte. Pokud znáte něco, co poslouchá jenom nejbližší příbuzenstvo kapely, ale vám se to zdá vhodné k použití, prdněte to tam. Možná se vám naopak povede zaujmout porotu a vytrhnout ji z letargie tím, že v záplavě podobných a 100x oposlouchaných „vhodných“ skladeb, konečně uslyší něco netradičního. Nesázejte na hity. Ani na provařené songy z fitness prostředí. Není nic úmornějšího, než poslouchat zas a znova odrhovačku z Generation Iron. Nevnímat na soutěži písni Sail už vyžaduje notnou dávku meditačního umění. 

Dalším a pravděpodobně tím nejdůležitějším kritériem je pohybová nadanost závodníka. Pohybově nadaný závodník si může dovolit v sestavě různé elektrorytmy s dynamickými zvraty. Ovšem ne každý je Kai Green, nebo Fred Smalls a ne každý má tanec v krvi. Proto bych začátečníkům a střevům jako jsem já doporučil nějakou skladbu s rovnoměrným rytmem, bez výraznějších dynamických předělů. Ovšem pokud chcete mermomocí strhnout aplaus na svou stranu nějakým tanečním prvkem, pečlivě se jej naučte. Viděl jsem příliš mnoho kopií Vince Taylora, Melvina Anthonyho a dalších vynikajících, zpravidla černošských pozérů, které se příliš nepovedly. Pokud totiž nebudete věnovat tanečním kreacím ve vaší sestavě dostatek času a nedovedete jí k preciznosti, budete vypadat spíš jako směšní kreténi, než jako vynikající pozéři. S tím souvisí také kopírování sestav. V zásadě nemám nic proti tomu, okoukat, nebo dokonce se naučit nějakou cizí sestavu. Navíc pokud jste nezkušení a nevíte kde začít. Ovšem jako začátečníci berte napodobování některých prvků ze sestav vašich oblíbenců s jistou sebekritikou. Pokud se chystáte soutěžit v kategorii dorostenců do 65 kg, demonstrování kvadricepsu po vzoru Branch Warrena důkladně zvažte. Třepat stehenní kostí nemá vážně smysl. Zrovna tak vídám, na můj vkus až příliš často, pobíhat po pódiu mladé chlapce s Rammsteiny, nebo nějakou jinou monumentální hymnou v zádech.    Při pózování zůstaňte sami sebou. Jistě čtete v různých motivačních článcích o významu sebedůvěry ve sportu.  Věřte si! Musíte si věřit. Se zrakem zarytým do podlahy a tělem vyzařujícím signály o tom, že tam je skoro za trest, ještě nikdy nikdo nevyhrál. Avšak nic se nemá přehánět. Jak se říká: jiný kraj, jiný mrav. Hrané americké sebevědomí s vyceněnými zuby Bílého tesáka, s častými povzbuzovacími posunky, americkou sebedůvěrou, kterou hravě zaměníte za aroganci, bohužel v Čechách moc slávy nepořídíte. 

Na závěr pro ty z vás, kteří vnímají sestavu jako svůj handicap a při pomyšlení na to, že budou osamoceni stát před stovkami diváků, se jim zvedá žaludek, mám jednu povzbudivou zprávu. Pouze díky sestavě ještě nikdo soutěž nevyhrál. Ovšem může být jazýčkem na vahách, pokud se sbor rozhodčích nemůže rozhodnout mezi dvěma borci s podobným svalovým rozvojem a připraveností. V opačném případě musíte mít opravdu otřesnou volnou sestavu, aby vás to nějak významně poškodilo.