Hejtem k úspěchu

Slova jako hejtr, hejtovat, hejtři a všechny možné počeštělé podoby tohoto anglického slova Hate jsou dnes v internetových diskusích stejně běžné jako oslovení Dobrý den v reálném životě. V angličtině to znamená nenávidět. V dnešní multikulti a politicky korektní společnosti to znamená nesouhlas a to téměř s čímkoliv. Nesouhlasíte s oficiální doktrínou-jste nenávistný vyvrhel. V podstatě jde ale o kritiku a ne každý kritiku dokáže unést. A netřeba dodávat, že tolerance ke kritice se u dnešní mladé generace radikálně snížila. Bez ohledu na to, jak konstruktivní může být. Dnes je bohužel smutnou skutečností, že hejtrem se stáváte v okamžiku, kdy dotyčného nepochválíte za to, jak pěkné hovínko v 16-ti letech vykakal. Ne každý se dokáže povznést nad kritikou své osoby. V následujících řádcích se vás budu snažit přesvědčit o tom, že kritika, nebo chcete-li hejt, vás sice může pěkně naštvat, ale v zásadě je to dobrá věc.

Začněme klasickým příběhem jednoho kulturisty. Dejme mu krásné české jméno Pepa. Pepa chodí makat pravidelně do posilovny a dosahuje nadprůměrných výsledků jak v silové rovině, tak i v přírůstcích svalstva. Samozřejmě v kontextu oné posilovny a formátu svého rodného městečka. Každopádně Pepa je dobrej. Pro soukmenovce se stává vzorem, přátel na facebooku mu přibývá geometrickou řadu a slečny mu posílají messengery vlhčí než tropické podnebí. Ovšem Pepa je ambiciózní klučina, kterému tyto povrchní projevy obdivu nestačí. Chce znát skutečný stav věcí, chce vědět, jestli je opravdu tak dobrý, jak mu okolí říká. Pepa se rozhodne přihlásit na soutěž. Protože, jak mu utkvěl jeden výrok v paměti při diskusně–internetové rozmíšce, „Teprve na pódiu se pozná pravda“.  Náš kulturista se do toho pustil se vší parádou.

 Teď už to pro své okolí nebyl jen kluk, co cvičí u nás v posilovně, teď už to byl pro mnohé Ten, co je tam rozseká na hadry a je od nás z gymu. Samozřejmě psáno s patřičnou hrdostí. Pepovi se neustále dostává ujištění ze strany kluků, že je fakt nařáchlej a ze strany dívek, že je to naopak už moc. Vzhledem k tomu, že nám ženy zásadně nerozumí, tak ani nemůžou tušit, jak obrovskou je tato jejich obava lichotkou. Ale zpět k přípravě. Pepova forma se bohulibě zlepšovala, začaly se objevovat jasné kontury svalů, den soutěže se nezadržitelně blížil. Když nacvičoval pózy pro své vystoupení, tak se z řad jeho laických obdivovatelů (kteří nikdy žádnou soutěž na vlastní oči neviděli), zjevovala bázeň o to „aby to nepřepálil a nevyrýsoval až moc“. Naopak, vršek byl hromadně opěvován a nácvik póz probíhající zásadně v basket šortkách, nikoho nepohoršoval.

Den soutěže nastal. Pepa je nachystán, houf fandů z jeho domovské posilovny pohodlně usazen před monitory svých počítačů. Přece jen Pepa je sice dobrej, ale podpora vocamcaď potamcaď, přece nepojedu 47 km daleko. Pepa bojuje, jak nejlépe dovede a na konci klání, zbrocen vlastním potem, napjatě čeká na verdikt arbitrů, jež by potvrdil jeho ambice.  Vyhlašování začíná. Ohlášení šestého místa ani nevnímá, pátému místu nevěnuje pozornost. Dívá se do publika a v tom zazní jeho jméno. Cože, to už skočili rovnou na vítěze? Nikoli Pepo, jsi čtvrtý. Cože, čtvrtý? Č-t-v-r-t-ý !?! To není možné, vždyť všichni říkali, jak jsem supervysekanej a tak. Pepa je znechucen, nedokáže potlačit své viditelné zklamání a své umístění přijímá s nevolí. Kamarádi ho ujišťují o neschopnosti, podjatosti a úplatnosti rozhodčích. Především pak ty, kteří věří on-line přenosům. Mnozí z nich již rozjeli své konspirační teorie spočívající ve zničení mladého, začínajícího a zatím neznámého borce, který jistojistě naruší hegemonii protekčních závodníků IFBB.  Tečkou toho všeho je reportáž, která se objeví na jeho oblíbených stránkách, kde ho jakýsi Vacek popisuje coby „Borce, jež skýtá velký potenciál, disponujícím nejsvalnatějším vrškem v kategorii, ale s nohama připomínající kuře po dětské obrně a formou, jež připomínala spíše partyzánské prase, vzdorovitě odmítající svůj nevyhnutelný konec.“ Tak toto už bylo na Pepu trochu moc.

I já byl ve své době takovým Pepou. Byť zaplaťpánbůh bez facebooku, takže o tom, že jsem namistrovaný blb vědělo pouze mé okolí, nikoliv půlka republiky. Přesto však první závodník, co se dostal z rodného města až na Mistrovství Čech. A to jenom proto, aby tam padl rychleji než iluze o armádě afrických inženýrů, která sem klopýtá. Ovšem zde podobnost s Pepou končí. Jednak proto, že jak už jsem řekl, v té době bylo slovo internet známé asi jako povědomí o tom, kdo byl čtvrtým prezidentem Botswany a jednak také tím, že mě potkalo velké štěstí v podobě seznámení se s neústupným a krutým kritikem. Takovým nelítostným katem mého ega.   Pamatuji si na to, jako by to bylo včera. V semifinálové přestávce se ke mně přitočil širokoramenný týpek s příšerným účesem ala Pavel Nedvěd ve svých nejdivočejších letech a mrazivě arogantním hlasem se mně zeptal: „A v jaké sumo kategorii že to soutěžíš?“ Oněměl jsem. Na zvednutí těžce sraženého sebevědomí se mi dostalo ubezpečení, že „kdybych nestál úplně za hovno, mohl bych být časem slušnej závodník“ Ehmm, díky. Přes toto antré se tento chasník ukázal jako fundovaná osoba, která ví, o čem mluví. Slovo dalo slovo a načala se dlouholetá spolupráce, která nebyla lemována pochvalnými frázemi, nýbrž nepříjemným pravidelným poukazováním na nedostatky a trváním na jejich odstranění. Pokaždé, když jsem jel na konzultaci, moc dobře jsem věděl, že slov chvály bude minimum, ale kritiky a odhalení slabin v celé nahotě a na plnou hubu si užiju dosytnosti. Pokud by se to celé odehrávalo v dnešních kulisách připosrano

sti a zároveň veřejného sdílení všeho, jeho slova by ho rázem nominovala na prezidenta všech hejtrů. Mám mu to ale za zlé? Ani omylem, naopak. Teď se ale vraťme zpět k našemu Pepovi.

Pepa na závodění nezanevře, ale po tomto zážitku se zařadí do jedné ze tří skupin. Tou první jsou kulturisté – narcisové. Kluci, u nichž s žádnou kritikou nepochodíte. Nemáte šanci. Nikdy. Naopak, právě vy budete ti špatní, závistiví blbci, hejtři, co chcete jenom škodit. Nepřipadá v úvahu, že byste svou dobře míněnou kritikou chtěli dotyčnému pomoci. Vy vždy budete hlupáci, co ničemu nerozumí a ničeho nedo

sáhli. Pokud se budete chtít nějak zapojit do hovoru o jeho výkonnosti, budete si muset vystačit pouze s poplácáváním po ramenou a slovy chvály a to za jakýchkoliv okolností. Ovšem pozor! Nikde není psáno, že tento typ nemůže být úspěšný. Právě sebeláska a touha po nezměrném obdivu je hnacím motorem těchto jedinců, která může vyústit ve špičkovou výkonnost.

Druhým typem jsou kulturisté, kteří sice jsou schopni kritiku přijmout, ale nejsou schopni s ní nějak pozitivně naložit. Buď je to z důvodu nedůvěry, nedostatku vůle nebo psychické nevyrovnanosti. To je třeba situace, kdy je někdo kritizuje za slabou vyrýsovanost. Byť je to třeba pravda, tak dotyčný již není schopen přitvrdit v dietě, nebo se třeba obává o ztrátu nabyté svaloviny v důsledku diety. Dost často pak bývá výsledkem to, že na podiu vypadají hladcí, nevýrazní a ty opečovávané objemy se v důsledku zmiňovaného stejně jaksi opticky vytratí.

Jistě tušíte, že směřujeme k typu třetímu, který s kritikou umí dobře naložit. Pokud se umíte s kritikou dobře vyrovnat, je to velkým plusem v budování vaší kariéry. A to nejenom té sportovní. Hodnota informace, že jste v něčem dobří, je pro váš další výkonnostní růst nulová. Jasně, je to sdělení příjemné a proto to vlastně děláte. Chcete být dobří, chcete získat uznání a respekt. To je dobře. Ale pokud se dobrými stanete, tak zpravidla chcete být ještě lepší. A k tomu potřebujete rozhodně víc informací, než že jste borec. Potřebujete hlavně poukázat na nedostatky, na prostor, kde je třeba se ještě zlepšit. Já rozhodně neaspiruji na nějakého apoštola pravdy, který se nemůže mýlit, přesto mě fascinují reakce, mnohdy neadekvátní, jež poukazují na kritické řádky v hodnocení závodníků, přičemž zcela ignorují ty pochvalné. Ty jsou zřejmě samozřejmostí. Pak mě ale zajímá, jak to, že nejsou všichni první, když jsou všichni tak strašně super? Diference mezi jednotlivými závodníky musí být zároveň kritikou slabých míst v účinkování soutěžícího. Jinak to prostě nejde.

Pokud tedy chcete uspět, najděte si někoho, komu věříte, kdo se aspoň trochu vyzná v moderním pojetí kulturistiky a hlavně, to je důležité, vám je schopen říct natvrdo, kde je chyba, kde se potřebujete zlepšit. Najděte si někoho, kdo je schopen zanalyzovat váš neúspěch při soutěži. Poukazováním na nedostatky druhých a na špatné rozhodování se ještě nikdo nezlepšil. Nebojte se vyslechnout si pravdu a podrobit se kritice, jakkoliv je nepříjemná. Protože jenom ta vás může nasměrovat do úrovní, kde se vás již nikdo kritizovat neodváží. Protože pak by z něj byl ten skutečný, hloupý a závistivý hejtr.