Doping aneb nic nového pod sluncem.

Doping aneb nic nového pod sluncem.

Pavel Vacek | 09. 11. 2015


Špičkoví sportovci i jejich trenéři neustále spekulují nad novými možnostmi, jak posunout výkonnostní hranici ještě dál a přitom se vyvléci ze sítě přísných pravidel dopingové kontroly.
Snaha o povzbuzení lidského organismu ke špičkovému výkonu ale není nic nového, protože historie dopingu je stará jako lidstvo samo. Jak se však rozšiřuje vědecké poznání, mění se i formy dopingu a jeho metody jsou stále rafinovanější. vitamins.jpg
Nic nového pod sluncem!
V obecném povědomí je doping svázán především s érou moderního sportu, pravdou však je, že dopingoví komisaři by se dobře uživili už v době konání antických olympiád. Poprvé se slovo doping objevuje v anglickém slovníku v roce 1889. Dopingem je tehdy nazývána směs opia a dalších narkotik užívaných pro koně. Samotné slovo pravděpodobně pochází z amerického slangového výrazu „dop“, což byl výluh tabáku, který byl používán k dopování koní koňskými handlíři. Účinkem této látky se i stará herka nakrátko stala bujným ořem.
Již staří Inkové…
Už ve třetím století před naším letopočtem se filozof Filostratos zmiňuje o tom, že někteří běžci pro zlepšení svých výkonů jedli různé houby smíchané se semeny sezamu. I jiné kultury objevovaly možnosti povzbuzovacích prostředků. Šamani a mágové doporučovali mnohdy zvláštní prostředky pro povzbuzení, například nejrůznější houby, ale i býčí varlata, která obsahují testosteron.
V incké říši byla standardním doplňkem stravy pro vojáky nebo posly koka. Na základě toho tehdy dokonce vznikla jednotka délky, tzv. kokada, což byla vzdálenost, kterou posel mohl po požití koky uběhnout. Mezi africkými domorodci zas byly oblíbené listy rostliny Catha edulis, které měly podobný účinek jako alkohol. 2439850888_8ec089805e
Přežil jen zázrakem!
První obětí dopingu mezi sportovci byl v roce 1886 waleský cyklista Arthur Linton, který při závodu Paříž - Bordeaux zemřel na předávkování povzbuzující látkou trimethilem. Svůj první velký dopingový skandál zažily olympijské hry konané v roce 1904 v St. Louis kdy americký běžec Thomas Hicks se během maratónského závodu „občerstvoval“ směsí strychninu se syrovým vejcem, kterou zapíjel brandy. Přežil jen zázrakem, díky pohotovosti a zkušenosti čtyř lékařů, kteří se podíleli na jeho oživení. Jak rychle ho tahle směska skolila, zdroje neuvádějí.

Doping pro vojáky
Již v druhé světové válce používaly obě bojující strany na západní frontě amfetaminy, látky zvyšující bdělost a pomáhající překonat únavu a pocity hladu. Zatímco Němci dopovali své vojáky pervitinem, Američané brali benzedrin. Dnešní sportovci se tedy opravdu měli od koho učit. Kromě amfetaminů patří do této skupiny například i kokain nebo strychnin. Nebezpečí užívání amfetaminů a jim podobných látek spočívá především v přetěžování organismu, které může vést k nenapravitelnému poškození srdce. Zanedbatelný není ani možný vznik závislosti, projevující se toxickou psychózou, paranoidními stavy s halucinacemi.
S podporou státu
V době před druhou světovou válkou dopingové kontroly prakticky neexistovaly, takže bylo možné, aby během her v roce 1936 v Berlíně němečtí sportovci dokazovali nadřazenost své rasy za pomoci anfetaminů a testosteronu. Testosteronu? Ano správně! Pořád mluvíme ještě o roku 1936! V době studené války zas bylo pro oba bloky otázkou prestiže být lepší než ten druhý. Američané proto od padesátých let používají první steroidní anabolika, která se mezi sportovci velmi rychle rozšířila. Římská olympiáda v roce 1960 pak zaznamenává případ úmrtí dánského cyklisty Knuta Jensena, který před závodem požil směs nikotinu a anfetaminů. A i když se v roce 1968 na OH konečně objevily první antidopingové kontroly, užívání nedovolených prostředků pokračovalo vesele dál. Šampionem v tomto ohledu byla především bývalá NDR, kde byl doping řízen přímo státem. A výsledky se jim rozhodně nedali upřít, protože východoněmečtí atleti nebo cyklisté v té době pravidelně obsazovali přední pozice. Dneska už se můžeme dopídit v archívech východoněmecké tajné policie Stasi i o takových divočinách, které by vás skutečně asi nenapadli. Sportovkyně z NDR, častokrát ještě v juniorském věku, byly přiváděny do jiného stavu, protože laboratoře prokázaly, že ženy vydávají nejlepší výkony v určitém stádiu těhotenství. Po skončení závodů je pak nečekalo nic jiného než potrat a koloběh mohl pokračovat. Co tento proces udělal s psychikou i se zdravím mladých žen, s tím si komunisté hlavu nelámali. Existují i doložené opačné extrémy, kdy se z vrcholových sportovkyň stali muži. Heidi Kriegerová získala na Mistrovství Evropy ve Stuttgartu v roce 1986 zlatou medaili v ženském hodu kladivem. Dnes se jmenuje Andreas – kvůli velkému množství anabolických steroidů, které ji její trenér dával, se z ní stal muž. Je tak jednou z 193 státem uznaných obětí dopingu. „Trenéři a sportovní doktoři NDR se považovali za bohy,“ svědčí bývalá šampiónka. 1247805
Jen se nenechat chytit
Nejen NDR však byla pro doping zemí zaslíbenou. Ruský hokejista Igor Larionov v devadesátých letech přiznal, že tajná policie KGB měla vždy připraveny zásoby čerstvé nezávadné moči i stolice, ve které nemohl být doping zjištěn. Ovšem ani socialistické Československo nebylo v tomto ohledu čisté. Už v sedmdesátých letech ČSTV nakupoval podpůrné prostředky a v roce 1984 vzniká Ústav sportovní medicíny, který byl řízen přímo státními orgány. Doping přiznali i někteří čeští sportovci, například koulař Remigius Machura, který ovšem dodnes patří mezi zastánce nízkých dopingových dávek anebo naopak odpůrce dopingu, olympijský vítěz z Moskvy, vzpěrač Ota Zaremba.  Je poněkud zvláštní, že stejná jména spojená s tehdejším dopingovým programem ČSSR se objevují i mezi nynějšími potírači dopingu. Zřejmě je jejich angažovanost poplatné  heslu o kozlu zahradníkem.

Chce být svět klamán?
V západních zemích sice nebyl doping organizován v takovém měřítku, ale že se užíval i tam, o tom nemůže být sporu. Nejznámější aféra spojená s dopingem pochází z dílny kanadské atletiky. Na olympijských hrách v Soulu v roce 1988 vítězí sprinter Ben Johnson v běhu na 100 metrů ve světovém rekordu. Média ho oslavovala jako nejrychlejšího muže planety, jenže hned druhý den byl celý sportovní svět šokován zprávou, že Johnson dopoval. V jeho těle byl objeven zakázaný prostředek stanozolol. Málo se však ví, že Američan Carl Lewis, který po Johnsonově diskvalifikaci získal „jeho“ zlato, byl pozitivně testován krátce předtím na národní kvalifikaci. Američtí funkcionáři však jeho „hříšek“ ututlali a „čistý“ hrdina byl na světě.Ostatně, nemusíme ani chodit ani příliš daleko do minulosti. Světem hýbe hon na 7-násobného vítěze Tour de France Lance Armstronga, který byl zbaven všech svých titulů, aby ho na titulních stranách nahradil aktuální vítěz Vuelty Alberto Contador, jež měl ovšem dopingový nález v roce 2010.
tour
Závody chemických preparátů?
Johnsonova aféra pohnula se sportovními federacemi, aby začaly s dopingem bojovat účinněji. Od roku 1989 se provádí testy i mimo závody. Nicméně aféry pokračují. Čínské plavkyně, cyklistická stáj Festina, ruské běžkyně na lyžích, jejich finští kolegové nebo případ Jonesová – Montgomery jsou zřejmě jen špičkou ledovce. Z některých míst se dnes ozývají i názory, ať se doping ve sporu povolí, je přece každého věc, jak naloží se svým zdravím a diváci chtějí vidět nejlepší výkony. Lze ovšem pochybovat, že by obecenstvo s kdovíjakým potěšením sledovalo souboje nikoliv sportovců ale chemických preparátů. Na druhou stranu se lze oprávněně obávat poklesu zájmu diváků o výkony, které se notně vzdálí všeobecnému očekávání. Typickým příkladem této schizofrenie je slavná Tour de France. Její pořadatelé patří mezi nejfanatičtější bojovníky s dopingem, ale zároveň staví tuto trať každoročně těžší a těžší.
Utajený dopingový skandál?
Píše se rok 1954 a ve Švýcarsku probíhá Mistrovství světa ve fotbale. Ve finále proti sobě nastupují do té doby suverénní Maďaři proti překvapení turnaje z NSR. Už jednou se oba týmy na turnaji potkaly a Maďaři smetli Němce jednoznačně 8:3. I finále se vyvíjí podle předpokladů, v osmé minutě vede Maďarsko už 2:0. Jenže Němci se zázračně zvednou, v 18. minutě je srovnáno a sedm minut před koncem zápasu střílí Němci rozhodující gól. NSR se stává senzačním mistrem světa.
Po padesáti letech německá média rozvířila otázku, jak se to vlastně mohlo stát. Vždyť Maďaři byli v té době nejlepším týmem planety a své soupeře přehrávali rozdílem třídy. Nabízela se otázka, zdali nebylo západoněmecké mužstvo nadopované? Veřejnoprávní stanice ARD a deník Bild jsou přesvědčeni, že ano. Podle jejich informací dostávali západoněmečtí fotbalisté před každým zápasem podezřelé injekce. Správce stadionu v Bernu, kde Němci památné utkání s Maďary sehráli, dokonce našel v odpadu z německé šatny jakési záhadné ampulky. Když se s tím obrátil na vyšší místa, bylo mu naznačeno, aby mlčel. Pravděpodobně se bafuňářům z fotbalové federace více hodilo vítězství NSR než komunistického Maďarska. A co na to samotní Němci? Podle fyzioterapeuta německého Franze Loogena šlo pouze o vitaminové injekce. Pravdou však je, že Loogen přiznal jejich zkoušení na laboratorních myších. A tyto myši poté dokázaly plavat o tři hodiny déle než obvykle. Jakýpak účinek musely mít tyto „vitamínové“ injekce na vrcholového sportovce?
Po více než padesáti letech se však jen stěží něco vyřeší. Tehdejší hráči se k případu už vracet nechtějí. \"Vždyť jsme v té době ani nevěděli, co slovo doping znamená,\" tvrdí Horst Eckel, který v bernském finále hrál na levém kraji zálohy.

Není také bez zajímavosti, že v době konání olympiády v Moskvě v roce 1980 nebyl přiznán jediný dopingový případ. Nicméně podle svědectví některých sportovců byly dopingové kontroly prováděné pod dohledem sovětských organizátorů jen formální. 6727_1
Agresivní svalnatci
Anabolika (anabolické steroidy) jsou většinou syntetické látky podobné mužským pohlavním hormonům, které mají výrazný účinek na růst tkání. Patří mezi ně například hojně zneužívaný testosteron. Přirozeným účinkem těchto pohlavních hormonů, které se pro lidské tělo „vyrábějí“ ve varlatech a nadledvinkách, je podpora „mužnosti“, včetně zvýšené tělesné hmotnosti, mohutnější svalové hmoty a agresivnějšího chování. Ve sportu jsou zneužívány především pro zvýšení tělesné síly, vytrvalosti a rychlejší zotavení. Pokud si takový sportovec zahrává s anaboliky dlouhodobě, může se snadno dočkat zvýšení krevního tlaku nebo poruch metabolismu tuků, což mnohdy ústí v aterosklerózu a cévní mozkové příhody. Protože jsou steroidy odbourávány v játrech, dávají často odborníci podávání takových látek do souvislosti se změnami jaterních buněk, tvorbou cyst a nezhoubných nádorů. Navíc svalová hmota, kterou se pod vlivem vysokých dávek steroidů dopující sportovci „obalí“, nemá dostatečně pevné vazivo, což vede u ke zvýšenému množství svalových a úponových zranění.
Kde se vzaly fousaté sportovkyně?
Nezanedbatelný účinek mají anabolika i na sexualitu nadopovaného svalovce. Zrádné hormony totiž ovlivňují nejen jeho (či její) druhotné pohlavní znaky a sexuální výkonnost (v malých dávkách povzbuzují, vysoké dávky naopak sexuální apetit snižují), ale především plodnost. Mužům se snižuje počet spermií a nakonec přichází i zmenšení varlat. Dobrou zprávou alespoň je, že tyto negativní účinky nejsou nezvratné. Po vysazení anabolicko-androgenních látek se často dají věci do normálu.  Pokud jsou mužskými pohlavními hormony dopováni adolescenti, dochází u nich k rychlejšímu rozvoji druhotných pohlavních znaků – změny prsů a hlasu, rozvoj svaloviny, růst ochlupení a vousů, změna vlasové hranice, rozložení podkožního tuku. Kromě toho se mohou rychleji uzavřít růstové chrupavky, což vede k zástavě růstu. Odtud možná pramení ten oblíbený mýtus o tom, že pokud budou mladí cvičit, tak nevyrostou. Ženám při užívání anabolik rostou vousy a objevují se menstruační problémy. Anabolika se rovněž výrazně podepisují na psychice. Prvotní pocity sice mohou být docela příjemné, sportovec pociťuje zvýšené sebevědomí a euforii, ale později se objeví úzkostné stavy. Důsledkem je pak agresivní chování často spojené s až paranoiou, přitom prosté vysazení rizikových látek většinou nestačí, protože se nezřídka dostavují abstinenční příznaky, což zejména v případě psychiky není procházka růžovou zahradou.
 
Hormon, který dospělým nesvědčí
Mezi nejčastěji zneužívaný z další skupiny dopingových látek patří růstový hormon, inzulinu podobný IGF-1, jehož přirozené působení se nejvíce projevuje v dětství a dospívání. Hormon podporuje růst kostí a svalové hmoty, podporuje tvorbu bílkovin a snižuje ukládání tuků.
Jeho zvýšená nepřirozená přítomnost v těle v dospělosti vede k tzv. akromegalii, zvětšení a zhrubnutí obličeje a koncových částí končetin. Dalším vedlejším účinkem růstového hormonu je zvětšení vnitřních orgánů (jater, sleziny, srdce), poruchy růstu v dospívání, tvorba slizničních výrůstků na tlustém střevě, metabolické poruchy (hypoglykémie), psychické poruchy a poškození svalů, včetně změn struktury a funkce srdeční svaloviny. Erythropoietin (EPO) and EPO Test
Trápení dopingových komisařů
Dalším zástupcem ze stejné skupiny je hormon erytropoietin (EPO), který reguluje tvorbu červených krvinek v kostní dřeni. Jeho hladina se může zvýšit i přirozenou cestou, například pobytem ve vysoké nadmořské výšce. Dopingové komisaře ale EPO velmi trápí, protože je, podobně jako jiné tělu vlastní látky, těžko zjistitelný. A pokud si myslíte, že steroidy jsou zlo, proti EPU je to odvárek.  Nežádoucím vedlejším účinkem EPO je totiž zahušťování krve, což vyžaduje vyšší výkon srdce, a to může následně vést ke vzniku krevních sraženin a v nikoli ojedinělém případě i k selhání srdce. Další parádní sbírkou vedlejších účinků se mohou „pochlubit“ stresové hormony kortikotropiny, podporující nejen výkon těla, ale i psychický stav (mají euforizující účinky) sportovce. Jejich dlouhodobé nadměrné užívání je spojeno s poruchami ukládání tuku v těle, nadměrným ochlupením, zvýšením hmotnosti, úbytkem kostní hmoty, poklesem krevního tlaku, otékáním a vážnými psychickými změnami.

Někdy stačí odvodnění
Léky na odvodnění (diuretika) nepatří sice přímo mezi látky, které by sportovcům přímo pomáhaly k rekordům, byť v kulturistice se mohou výrazně podílet na finální formě, ale ostatní sporty je používali především k podpoře vylučování moči.  Jsou tedy zakázány hlavně proto, že při dopingové kontrole zhoršují možnost prokázání jiných zakázaných látek. Mají však i výrazný vliv na snižování hmotnosti, takže v některých sportovních disciplínách, kde má nižší tělesná váha vliv na výkony (skoky na lyžích, veslování…), jsou proto stíhány podstatně tvrději. Při jejich dlouhodobém používání dochází k poruchám iontového hospodářství v těle. I krátkodobá dehydratace, vyvolaná snahou o rychlý úbytek váhy, ohrožuje centrální nervový systém a vyvolává křeče. lukostrelba01
Alkohol až po závodech
Na dlouhý seznam dopingových látek, o něž se dopingoví komisaři přímo při závodech zajímají, patří i alkohol. Je ovšem zakázán jen v některých sportech, zvláště v těch, které vyžadují rychlou reakci. Sem patří pochopitelně motorismus, letecký sport nebo lyžování. Z pochopitelných důvodů, aby se sportovci nepostříleli, je alkohol zakázán i ve střelbě či v moderním pětiboji. Méně pochopitelné je to ale například v petangue nebo v závodním kulečníku. V ostatních sportech jeho přítomnost testována není, těžko si lze ovšem představit, že by třeba profesionálové z NHL nastoupili k zápasu opilí. I když i takoví experti potvrzující výjimku se našli.
Tlumící účinky alkoholu nejsou příliš vhodné pro zlepšení výkonnosti, využít se snad dá pouze jen jeho krátkodobý euforizující účinek. Nežádoucí účinky krátkodobého i dlouhodobého požívání alkoholu jsou však všeobecně známé.

Uklidněte se jinak!
Myslíte si, že sporty jako lukostřelba, minigolf, malorážka apod. jsou prosty dopingu? Nenechte se mýlit. V těchto a jim podobných sportech jsou zakázány určité léky, takzvané Beta-blokátory, které snižují frekvenci a sílu srdečních stahů, psychické napětí a svalový třes. Nesmějí se proto užívat tam, kde je vyžadována přesnost (střelba, minigolf). Jejich vedlejší účinky zahrnují zúžení dýchacích cest, celkovou únavu, deprese, poruchy potence a metabolické změny.
Budoucnost dopingu se skrývá v genech
Ačkoli v českých médiích se první známky o genovém dopingu objevovaly  po letních Olympijských hrách v Pekingu, kde především sportovci z Číny byli podezíráni z této dopingové praktiky, málokdo ví, že problematika genového dopingu byla na programu monotematické konference pořádané Lékařskou komisí Mezinárodního olympijského výboru (IOC, International Olympic Committee) již v roce 2001. Tato konference nazvaná ¨Genová léčba a její budoucí dopad na sport¨ byla ukončena s naléhavým doporučením zabývat se intenzívně touto problematikou, zejména pak metodami možné detekce genového dopingu. V témže roce byly publikovány neověřené zprávy bývalého šampióna v rychlobruslení a současně i lékaře Johanna Olava Kosse, který prohlásil, že manipulace s geny se ve sportu již staly realitou.
V roce 2012 je již situace taková, že lékaři a sportovní funkcionáři se obávají, že na londýnské olympiádě v roce 2012 je genový doping stejně rozšířený jako současné formy zakázaných podpůrných prostředků. Případní zájemci mají dnes na výběr celou škálu genů, jejichž změnou lze vyvolat nárůst svalové hmoty, efektivnější využití energie nebo lepší absorpci kyslíku.
A je snad každému jasné, že zjistit genový doping je mnohem obtížnější než prokázat užívání běžných podpůrných prostředků. Uměle vpravené geny totiž aktivují produkci stejných látek, jaké vyrábí tělo samo. 
 
  odstran_n__genetick_ch_vad_zinkov_m_prstem_4e13628964

Komentáře: