Dokonalí sami od sebe

Dokonalí sami od sebe

Pavel Vacek | . .

„Nevěřte nikomu pod třicet, s největší pravděpodobností je to blbec.“
 
Tak zní leitmotiv knihy „Nejhloupější generace. Jak digitální věk činí mladé Američany hloupějšími a ohrožuje naši budoucnost. Neboli nevěř nikomu pod třicet“ (The Dumbest Generation: How the Digital Age Stupefies the Young Generation and Jeopardizes Our Future. Or, Don’t Trust Anyone Under 30).
A ačkoliv se na první pohled zdá, že následující text má s kulturistikou a fitness jen pramálo společného, ve skutečnosti velice zdařile vysvětluje duševní pochody a argumenty, které vznášeli příslušníci nadcházející generace při vzrušených debatách, jež provázely diskuse k článkům „Jsem hater“ a „Nastává konec kulturistiky coby sportu?“

A i když jsem pevně přesvědčen o tom, že nynější juniorští závodníci a příznivci fitness stylu jsou právě tou světlou výjimkou z masivní šedi jejich generace, tak zároveň musím uznat, že brutální a až absurdní gramatické chyby stávajících žáků středních škol, které se tak často objevují v diskusích nejen u nás, ale i na ostatních kulturistických serverech, bohužel dávají částečně za pravdu nastávajícímu článku. Zrovna tak vzorce chování, popsané v článku „Návod na sponzoring“ a absolutně nekritické odmítání pozitivní kritiky, jehož jsme byli svědky právě v minulých týdnech, najdeme v tučně zvýrazněných částech textu amerického vysokoškolského profesora Marka Bauerleina. Ten, aniž by to zřejmě tušil, přináší silné varování před neduhy, která vás mohou ohrozit na cestě k vysněným cílům a předsevzetím.

Důvod, proč mě tento článek tolik zaujal, že jsem ho přetiskl i přes to, že zasahuje kulturistiku jen okrajově, je ten, že se často setkávám s nereálným vnímáním vlastních kvalit v důsledku přehnaného opečovávání a chvály rodičů, což je pro kulturistický progres plíživým morem vlastních ambicí. Postupem času také přerůstající v jevy, popsané níže v článku.

Proto tento článek není o nějakém zbytečném prudění, ale spíše o varovně zdviženém prstu, který může poukázat na to, že kritika a ostré slovo může být mnohem přínosnější, než vagón poplácávačů ramen.
580496_523417201023195_891680541_n Go to school, find a job, get married, die. Nápis na zdi shrnuje hlavní stanice lidského života. Podobné vypočítávání životních úkolů bývá provázeno povzdechem nad monotónností života. Nad jeho železnou vládou, která nás nutí dělat jakoby dobrovolně věci, které nás nenaplňují. „Odškrtávat“ životní úkoly. Jenže je otázkou, zda jakési duševní nenaplnění je hlavním problémem současnosti.   Diskuse, která se rozvinula v USA, spíše ukazuje, že pro generaci mladých lidí jsou podobné životní přechody stále obtížněji uskutečnitelné. Mnozí experti i publicisté nenacházejí mnoho pochvalných slov.   Proflákaná šance
Mark Bauerlein, americký vysokoškolský učitel, přišel v roce 2008 s prozatím patrně nejkrutějším, ale také nejdiskutovanějším odsouzením současné mladé generace. Sám název knihy je dosti výmluvný: Nejhloupější generace. Jak digitální věk činí mladé Američany hloupějšími a ohrožuje naši budoucnost. Neboli nevěř nikomu pod třicet (The Dumbest Generation: How the Digital Age Stupefies the Young Generation and Jeopardizes Our Future. Or, Don’t Trust Anyone Under 30).   Bauerlein tvrdí, že současní studenti netrpí nižším inteligenčním kvocientem. Problém však spočívá v tom, že ve věku, ve kterém mají vykonat největší intelektuální pokrok, se poddávají nicnedělání, o nic se nezajímají, nezajímají se ani o to, že je problém se o nic nezajímat, a především pohrdají největšími vzdělávacími možnostmi, jaké kdy byly jakékoli generaci nabídnuty. Generace, která by mohla patřit k nejvzdělanějším, ne-li být tou nejvzdělanější, proto vyniká hloupostí a klesající gramotností.
Rozptýlení, které je způsobeno soustavně zapnutým internetem, navíc páchá nevratné škody na schopnosti koncentrace. V důsledku toho nejsou současní mladí lidé schopní dlouhodobějšího pracovního nasazení. Není pak divu, že si své flákání rádi prodlouží do věku, ve kterém by měli být již dávno zapojení do běžného pracovního provozu. Jenže málokteří jsou výkonu běžného pracovního provozu schopní. 1002119_573629922689323_868993323_n Vysoká škola se tím stává odkladištěm pro nezaměstnatelnou, nevzdělavatelnou a celkově tak nějak těžce zvladatelnou sociální skupinu. A zpráva dle Bauerleina nejhorší: Kdo čeká, až z toho vyrostou, bude tuze zklamán. Tihle mladí ze svého flákání nevyrostou. Svým nicneděláním si dávno zkazili vyhlídky na lepší budoucnost a nezvratně poškodili intelektuální schopnosti. Zkrátka nejhloupější generace.   Dokonalí sami od sebe
Stejně nesmířlivý je názor americké psycholožky Jean Twengeové. Nepochybuje, že vzdělání i zaměstnání jsou pro současnou mladou generaci těžkou výzvou. Není divu, jak popisuje ve své knize Generation Me (Generace Já), jde o nejsebestřednější generaci, která kdy byla zplozena. Její rodiče si zvykli naslouchat psychologům, že rodičovská úloha je vlastně jediná: chválit a chválit, a když dítě dělá problémy, nejspíš je to tím, že málo chválíte. Kritika totiž narušuje psychický vývoj. Jenže výsledky chválících rodičů jsou tristní. Vychválili nerealistické rozmazlence, kteří postrádají motivaci se zlepšovat, protože se domnívají, že jsou už tak sami od sebe dokonalí.   Široce diskutovaný příspěvek k tématu poskytla matka odrostlých dětí Kathleen Shaputisová. Ve své knize Syndrom přeplněného hnízda. Jak přežít návrat svých dospělých dětí (The Crowded Nest Syndrome: Surviving the Return of Adult Children) pojednala o soudobé obtíži mnoha amerických rodičů. Ti se dávno netrápí takzvaným prázdným hnízdem, tedy odchodem svých dětí do vlastního života, ale jejich návraty domů poté, co se rozešly s partnery, rozvedly s manželem či s manželkou, ztratily práci a nemohou si platit vlastní byt.   Následkem toho, že si rodiče pouští své děti zpět do svých domovů, je nezvládnutí klíčových životních přechodů. Místo toho, aby na sebe dospělý člověk vzal roli odpovědného samostatného člověka, dělá ze sebe za asistence svých rodičů jakési nedochůdče, které není dost dospělé na to, aby si vydělalo na nájem a udrželo partnerský vztah, ale dost hrdé na to, aby nesneslo jedinou kritickou připomínku ke způsobu vedení svého života. Život, který pak vedou postižené rodiny, se vyznačuje rozplizlostí a neurčitostí. Nikdo neví, kam život přerostlého dítěte směřuje, ale všichni doufají, že to nějak přejde. A než „to“ přejde, musí 60leté matky snášet významné pohledy kroužící po kuchyni poté, co se jejich dospělé nezaměstnané dítě vyhrabalo kolem poledne z postele.   Budoucí vůdci jsou inteligentnější
S tímto přímo apokalyptickým obrazem rozhodně polemizuje americký demograf a historik Neil Howe, který v knize napsané společně s dnes již zemřelým historikem William Straussem Mileniální povstání. Příští generace. (Millenials Rising: The Next Generation) přichází – ve světle zmíněných názorů – s překvapivým tvrzením, že svět se budoucnosti nemusí vůbec obávat, neboť budoucí vůdci jsou nejinteligentnějšími lidmi, kteří kdy na tuto pozici aspirovali.   Howe přitom vychází z celoamerických průzkumů, ze kterých má vyplývat, že současná generace mladých lidí dosahuje ve srovnání s předchozími generacemi nejvyššího inteligenčního kvocientu. Jde navíc o skupinu lidí, na kterou bylo v minulosti vynakládáno – opět ve srovnání s předešlými generacemi – nejvíc prostředků.
Tito mladí lidé tudíž chodí do lepších škol, starají se o ně kvalitnější učitelé a jejich volnočasové aktivity jsou díky velkému množství sociálních pracovníků a vedoucích zájmových kroužků dobře strukturované. Svůj volný čas netráví vandalismem ani poflakováním. Namísto toho se jako dobrovolníci zapojují do veřejného života. Ze statistik navíc vyplývá, že poprvé za minulé desetiletí klesá mezi americkými mladými lidmi počet sebevražd, míra násilnosti i kriminální činnosti. Problém není dle Howa v mladých lidech, ale v tom, jakým způsobem na ně lidé jako Bauerlein nahlížejí. 644416_570685586296356_1725929742_n Bauerlein nenechal hozenou rukavici ležet a s jistou dávkou jízlivosti začal Howovy argumenty vyvracet. Vyšší IQ? Ano, to je částečně pravda. IQ se však zvýšilo pouze u té skupiny, která původně dosahovala podprůměrných hodnot. V rámci této skupiny se inteligence díky lepší výživě a lepšímu základnímu školství posunula do normy. Rozhodně však nehrozí, že bychom měli víc géniů nebo že by dnešní géniové byli chytřejší než ti před sto lety.   Méně drog, méně kriminality? To je podle Bauerleina dost dobře možné. A sám Bauerlein je rád, že si mladí lidé neničí mozek toxickými látkami v takové míře jako jejich rodiče. Jenže podobně toxický účinek má na jejich mozek i lenost a nezájem o intelektuálně náročnější zábavu.
Větší zapojení do občanských aktiv? I to Bauerlein připouští. Problém je, že nejde o nijak masový jev, ale o větší zapojení úzké elity, která studuje na Harvardu nebo Yale. Šedá většina mladých lidí tráví svůj volný čas klevetěním na Facebooku. K tomu Bauerlein připojuje jeden „úlovek“ z výzkumu mezi tisícovkami patnáctiletých školáků: Padesát procent mladých lidí je natolik politicky „zainteresovaných“, že se domnívají, že americkým spojencem číslo jedna ve druhé světové válce bylo Německo. Jinými slovy: Bauerlein nepřipouští, že by jeho teze o zoufalém stavu mladých lidí byla vyvrácena. Že mezi mladými klesá míra kriminality nebo počet neplánovaných těhotenství, je sice moc hezké, svou budoucnost, a tím i Ameriky však odepsali a denně odepisují vlastní nevzdělaností. A proto: Nevěřte nikomu pod třicet, s největší pravděpodobností je to totální blbec.   Problém na poslední štaci
Takže škola, zaměstnání, rodina, smrt? Jak vidno, mnoho současných amerických přispěvovatelů k diskusi o generaci, kterou někteří označují za další ztracenou, aniž by kdo tušil, na jakýchže bojištích své ztráty utrpěla, to na optimistický scénář nevidí...
522693_547469008618014_1625599360_n

Komentáře: