David Smolek- Ze stupně vítězů za kulomet v Afgánistánu.

David Smolek je jedním ze zakládajících členů Extrifit Clubu, který získal v roce 2014 dvě cenná druhá místa a to jak na Mistrovství Moravy, tak i na M ČR. Poté se však na chvilku odmlčel. Důvod byl prostý. David se potřeboval připravit na misi do Afgánistánu, kam skutečně odjel, plnit si své vojenské povinnosti. O tom, jak vlastně probíhá den ve vojenské jednotce, jaké jídlo lze dostat na zahraniční misi a o celkovém přístupu k všudypřítomnému nebezpečí se dočtete v následujícím rozhovoru. 

Davide, jaké je přesně tvoje zařazení v rámci Armády ČR? Co je tvoje denní činnost?

Ahoj Pavle, od nástupu do armády v roce 2009 jsem prošel více funkcemi. Od pancéřovníka k odstřelovači a teď po misi jsem střelec operátor BVP. Plníme výcvikové a bojové úkoly na přidělené technice, provádíme údržbu a ošetření přidělených zbraní a materiálu. Pravidelně máme střelby ze všech zbraní, které využívá armáda. Dále pak taktickou a teoretickou část, výcviky a zúčastňuji se kurzů vedoucí ke zvyšování standartu práce.    

Ty jsi získal titul Vicemistra Čr v kulturistice. Je tvoje zaměstnání výhodou, nebo naopak musíš překonávat nějaké překážky?

Moje zaměstnání beru jako výhodu v přípravě na závody. Jednak je člověk každý den fyzicky aktivní v práci, pravidelně chodíme běhat a chodíme pochody se zátěží s batohem o váze 20 kg. Pak odpadá aerobní činnost a je mi umožněno jít do posilovny v rámci tělocviku. Tedy pokud nemáme výcvik, nebo střelby.  

Ty nezávodíš v těch hmotnostně nejlehčích kategoriích a proto by mě zajímalo, jak si na tom s tím během? Zařazuješ aerobní aktivitu tedy nějak cíleně, nebo jen v rámci povolání?

S tím během je to u mě horší. Teď momentálně tahám s sebou 90 kg a když člověk běží třeba 10 km, tak je to znát. Ještě když máme běhat v maskáčích a kanadách. Takže běhám jen v práci. Jednou ročně máme fyzické přezkoušení a to tedy trénuju i mimo pracovní dobu, abych splnil nad rámec požadovaného limitu.  

Ten hlavní důvod, proč spolu vedeme tento rozhovor, je tvá účast na zahraniční misi v Afgánistánu. Co tě k tomu vedlo?

Už jsem v armádě nějaký čas a mám spoustu výcviků, teoretických i praktických zkušeností za sebou a chtěl jsem je zužitkovat a být platný. Jediná možnost byla mise, a když byla ta možnost vycestovat, tak jsem neváhal a využil toho. Předcházel tomu asi roční výcvik, jak teoretický, tak praktický, kde jsme se připravovali na konkrétní situace, které mohou nastat v Afghánistánu, jak v zastavěné oblasti, tak v otevřeném prostoru. Samozřejmě nejde nacvičit vše, ale člověk aspoň dostane do podvědomí to, co ho tam čeká.  

V ČR jsou dva názory. Jeden tvrdí, že jste hrdinové, kteří jdou bojovat proti teroristům a druhý názor je, že jste jen obyčejní žoldáci. Jak to vidíš ty?

U nás to není moc populární téma. Když čtu na internetu diskuze, nestačím se divit, co tam lidi píšou a co nám přejí. Ale najdou se i lidé, kteří chápou naši práci a podporují nás. Když zemře zpěvák, či sportovec, na internetu všichni smutní, ale když zemře voják, lidé hlásají, že to byl žoldák a zaslouží si to. Samozřejmě o nasazení vojáků do mise rozhoduje naše politická reprezentace, kterou jsme si my všichni zvolili a lidi by si to měli uvědomit a taky to, že co se děje v Afghánistánu, se může dřív nebo později projevit i u nás. Už to není jen lokální válka, ale terorismus se šíří do celého světa a až to přijde k našim hranicím, lidi si uvědomí, k čemu máme armádu.

   Teď tomu byl rok, kdy naše jednotka přišla o několik vojáků při sebevražedném útoku. Myslíš na to, nebo to bereš jako „riziko podnikání“?

Těch kluků je mi líto, byla to pro armádu a pro rodiny vojáků smutná zpráva. Když voják vyjíždí do podmínek, musí být vnitřně smířený s tím, že se může cokoli a kdykoli stát. Tam jsi v ohrožení života pořád, důležité je mít respekt, ale ne strach. Dají se nacvičit různé situace, ale sebevražedný atentátník se může kdykoli vynořit z davu lidi a neuděláš nic. S lidma jsi tam v kontaktu denně. Jsou situace, které se dají nacvičit, nasimulovat, ale skutečnost je někdy jiná a to byla pravděpodobně i tahle velmi nešťastná a smutná událost.

Teď se mi vybavuje klip od skupiny Metallica, který pojednává o skupině vojáků na hlídce, kdy proti nim jde žena v burce a oni neví, jestli od nich chce pomoct, nebo je odpálit. Čelil jsi někdy takové situaci a jaký je to pocit?

Takové situaci jsem naštěstí nečelil. Tam nejde poznat, kdo je sebevražedný atentátník a kdo ne. Dělali jsme mimo jiné i kontroly jedoucích vozidel a motorek ve spolupráci s Afghánskou armádou, a kdyby náhodou někdo převážel nějakou nálož, tak se u kontroly odpálí a neuděláš vůbec nic. To byli nepříjemné situace. Ale tam nevycházelo jen riziko ze sebevražedných atentátníků. Když jsi venku na patrole a autem najedeš na nezpevněnou komunikaci, či pod autem vybuchne nálož,  nebo pěší patrola se může dostat do přímého kontaktu s nepřítelem. Nemalé nebezpečí vytvářely rakety, kterými teroristé pálili na základnu.  

Jak probíhá vůbec takový běžný den v Afgánistánu? Máš čas cvičit?

Tak běžný den byl takový, že jsme si nasadili balistiku, sbalili materiál, zalefetovali a zkontrolovali zbraně a vyrazili na patrolu ven ze základny. Byli jsme skoro každý den venku, někdy i 16h v kuse a plnili úkoly, které nám byly dány a které bylo třeba splnit. Když jsme se vrátili, samozřejmostí bylo vyčistění zbraní a materiálu a pak, když byl čas a nebyly nácviky, či porady před patrolou, tak bylo osobní volno. Já jsem ho využíval ke cvičení.  

Jaké tam máte vybavení? Jde o klasickou posilovnu?

Posilovna tam byla skvělá. Až nad mé očekáváni. Byli tam Hammer stroje, jednoručky do 190 Lb  a spousta kotoučů, závaží, kladek a polohovacích lavic. Velká aerobní zóna s běhacími pásy a orbitreky. Pro mě ideální stav a vždycky když byla možnost, tak jsem si šel zacvičit a hlavně se odreagovat.

 Doba Arnolda a Ramba už je sice pryč, ale přesto vidíme v amerických filmech poměrně udělané chasníky v jejich armádě. Je tomu skutečně tak, nebo jsme jen zblblí z Hollywoodu?

V tomhle Tě Pavle zklamu. Udělaných vojáků tam bylo poskrovnu. Sice jsme měli  posilovnu v části, kde chodila jen část Američanů, zbytek byli koaliční vojáci z jiných zemí a zaměstnanci základny, ale co jsem měl možnost vidět, tak bys spočítal na jedné ruce udělané chlapy. Samozřejmě černoši na tom byli geneticky trošku jinde, ale chodilo jich tam málo. Spousta těch lidí mělo nadváhu, nebo to byli mladí kluci, kteří si tím cvičením spíše poškozovali tělo, než aby jim to něco dalo.  

Liší se nějak jejich strava od naší polní kuchyně, co se týká jídla a jeho kvality?

Strava se oproti tomu, co dostáváme u nás doma na výcviku, liší skutečně značně. O naší stravě, se nebudu vyjadřovat. To je k pláči. Pro mě, co cvičím silový trénink, tak jsem se tam měl dobře. Velký výběr masa, zeleniny, ovoce a příloh, toastové chleby a v neposlední řadě i sladkostí v podobě různých koláčů. Chuť už byla horší. Někdy jsem si říkal, že tam snad vaří automechanici a ne kuchaři. Ale na druhou stranu jsem zvyklý jíst dennodenně stejná jídla, tak mi to nevadilo. Dbají tam hodně na hygienu, tak snad kvalita byla v pořádku. Ale v téhle zemi (Afgánistán) člověk nikdy neví.

  Jaký mají vůbec vztah vojáci ke cvičení?

Nemůžu soudit, jak je to u ostatních armád, ale u nás na praporu je spousta kluků, kteří považují silový trénink za součást přípravy do zaměstnání a taky je spousta takých, kteří činku nikdy nedrželi v ruce. Když už tedy cvičí, tak kondiční posilováni, či kruhové tréninky. Ale najdou se i takový, kteří usilují o nabrání hmoty a dbají na kvalitu příjmu potravin. V Afghánistánu jsme chodili cvičit skoro všichni vojáci. Já  jsem chodil cvičit s kamarádem, který se mnou jel silové tréninky a hodně se zlepšil. Jak silově, tak vzhledově. Každopádně je dobře, že lidi chápou důležitost cvičení. Ať už jen pro vlastní pocit a pro kondičku, či kvůli postavě.   

Mohou se tam cvičit klasické splity typu 3+1, nebo jde o nějaké full body trénink, nebo se jenom benčuje, jak to vidíme ve filmech?

S těma splitama to bylo horší. Ne vždy šel trénink rozdělit podle nich. Kolikrát jsme se vrátili z noční patroly, šli spát a odpoledne už jsme zase vyjížděli na další. A tak se to opakovalo tři dny po sobě. Takže já jsem si to upravoval podle času, únavy a pocitu. Někdy jsem cvičil pět dnů za sebou bez pauzy a někdy jsem měl i tři dny pauzu. Můj trénink jsem jel stejně jako v Čechách, zaměřený spíše silově s menším počtem opakování. Takže dřepy, mrtvoly, benče, přítahy v předklonu, shyby na hrazdě. Ostatní kluci spíše využívali kladky. Asi proto, že ne každý je ochotný cvičit s těžkou váhou a jak se říká, až za hranici bolesti svalu.

 Ty jsi teď doma, absolvoval si tuhle zkušenost a najednou vidíš, že se do Evropy hrnou Afghánci úplně druhou stranou, bez jakéhokoliv omezení a kontroly.  Jaký z toho máš pocit?

Z toho, že se do Evropy tlačí tihle lidé, nemám moc dobrý pocit. Asi jako většina obyvatel České Republiky. Jsou od nás kulturně hrozně vzdálení a vím z vlastní zkušenosti, že jim chybí vzdělání, výchova a v neposlední řadě i zdravotní péče a očkování. To znamená, že hrozí i nemoci, které se u nás už běžně nevyskytují. Což vlastně mimo jiné nahrává farmaceutickým společnostem… A nemyslím si, že budou akceptovat naše podmínky a přizpůsobí se Evropskému stylu života. Mají svá pravidla a zákony o kterých všichni víme.

    Když znáš ty podmínky, na jakou stranu se klaníš v momentálně hodně horké celospolečenské diskusi? Přijímat uprchlíky, nebo ne?

V tomhle jsem samozřejmě proti a měli bychom se poučit z historie, kdy lidé ani netušili, že rozpad civilizací už začal. Nejhorší je, že v Evropě je nastaven sociální systém tak, jak je a tyhle lidi budeme živit z našich daní. Nemyslím si, že začnou pracovat. Žene to zemi jen k sociální a ekonomické katastrofě. Další věc je ta, že do Evropy přijíždí většinou jen muži bez žen. To taky něco naznačuje. A ty ženy se budou snažit najít. A kde je vezmou? Začnou nám znásilňovat naše, jako se to děje ve Švédsku?  Nemyslím si, že se jedná o politickou korektnost, ale spíše v tom bude jiný ekonomický záměr ze strany politických elit. Ale to asi všichni víme, jen se o tom nemluví. Přijde mi třeba k nepochopení, že se v Bruselu bojí postavit vánoční strom, aby neurazili muslimské občany. Evropa by neměla tyhle tradice opouštět….  

A na závěr otázka, kdy tě zase uvidíme soutěžit?

Chci se zúčastnit dalších závodů příští rok na jaře. Tak doufám, že udělám dobrou formu, kterou budu prezentovat na podiu.