Buďte hrdí na svou kulturistiku.
Autor: Pavel Vacek
19. 11. 2012
Téma následujícího článku v sobě nosím už delší dobu, ale ne a ne ho nějak kloudně zpracovat. Inspirace je totiž vzhledem ke kulturistice hodně jiná a netradiční.
Nosná myšlenka následujícího článku mě totiž napadla někdy po skončení voleb do krajů, kdy jsem zadumán kráčel na svůj trénink do Fitmexxu, proplouvajíc hutným marihuanovým dýmem, který produkovali mladíci na přilehlém parkovišti, abych opodál musel pro změnu překročit ožralu objímajícího svojí oblíbenou značku krabicového vína za 18 Kč. Fitmexx nesídlí v nějaké žumpa čtvrti, jak by se mohlo z těchto řádků zdát. Naopak, je to skvělé fitko uprostřed města a o to je takový výjev horší. Takovýhle obraz se totiž pomalu, ale jistě stává běžnou realitou našich dní.
12
No ale nic. Po tréninku jsem si sednul ke kompu, jakože pro vás zase něco zplodím, když jsem nakrátko zabrousil na Ronnie, kde byl otitulkován rozhovor s Johnym Jacksonem. A i když nemám nikterak v oblibě videorozhovory pro jejich zdlouhavost, tak tentokrát jsem zůstal sedět u monitoru jako přikovaný. Ten rozhovor byl jedním slovem úžasný. Plný upřímných slov o tvrdé práci, odhodlání, pevné vůli a jasném vymezení principů a životních priorit, které vás dovedou k vytyčenému cíli. A v ten moment jsem si prostě řekl, že je úžasné být kulturistou, dělat kulturistiku a vážně se jí zabývat. Je jasné, že každý sport potřebuje pravidelnost v tréninku, vůli atd… Nicméně v soustředěnosti na přijímané jídlo, na dietu, na přijmutí každodenní rutiny, v tom hraje kulturistika skutečně prim. Jak říkal Johnie Jackson v onom rozhovoru. „pokud dokážete být na dietě několik dlouhých měsíců, tak v běžném životě toho poté dokážete mnoho.“
homepage.jpg
Možná se teď ptáte, co s tím má společného ten úvod? Hned se k tomu dostanu. Mnoho. Jde totiž o to, zbavit pochybností především mladší kluky, kteří teprve hledají svou cestu. Tady je důležité sdělení, že pokud si vybrali za svůj sport kulturistiku, můžou být na sebe patřičně hrdí. Není se za co stydět a je třeba si uvědomit, že máte spoustu argumentů pro vaše vrstevníky, kteří nechápou, že nošením krabiček s jídlem do školy nebo vašeho zaměstnání se pouze přibližujete blíž a blíž ke svému cíli.
Vlastně to ani nemusíte nikomu vysvětlovat. Mějte toto vědomí v sobě. Proč také vysvětlovat něco člověku, který si myslí, že je hustej, protože umí ubalit jointa? Proč byste se měli cítit trapně před partičkou spolužáků, kteří zevlují na parkovišti před obchoďákem, hulí travku a v momentě, kdy se vracíte ze svého tvrdého tréninku, už vypadají jako chechtací pytlík plný dementů? Dokonce ani zvracení do mísy po prožité alkoholové noci na diskotéce není tak cool, jak se může z veselého vyprávění zdát. Ne, buďte hrdí na své přesvědčení, buďte pevní v nastoupeném směru a buďte hrdí, že jste jiní.
561742_496631870371214_1030402521_n
Ale toto se netýká jenom teenagerů. Často se potýkám s nepochopením ze strany svých vrstevníků, kteří mají k teenagerům stejně daleko jako Arab k židovi. Trápí je otázka, proč to vlastně ještě dělám? Proč se ještě dřu v posilovně? To mě to ještě baví? Vždyť už jseš starej, říkají občas, léta nezastavíš a podobně. Často zahlédnu i takový jemný posměšný úšklebek… Strašný kydy řeknu vám. Jasně že mě to baví. A baví mě to právě proto, že je to dřina a že je to těžké a zeptejte se mé ženy, jak jsem zpruzelý, když mi to zrovna nejde a zvedám míň než jindy. Jenže pozor! Myslíte si, že můžete čekat nějaký obdiv za svou tvrdou práci? No tak na to hodně rychle zapomeňte dámy a pánové. Tvrdá práce je pojem, který má váhu v Americe (J. Jackson o hard worku mluvil skutečně hodně a často), určitě se bez ní neobejdou v Asii, ale v Evropě? Tady hrdost na tvrdou práci a já teď nemluvím zrovna o bouchání v továrně, nebo dolování uhlí v dolech, mluvím o tvrdé práci jako o pojmu, který vyjadřuje cestu, neústupnost, zodpovědnost a odhodlání zdolávat všechny překážky, tak tento pojem vystřídaly v Evropě pojmy jako dotace, pomoc, podpora, subvence, solidarita atd. Vážně si myslíte, že vás tedy ocení národ, kde každý pátý člověk volí komunisty a s nataženou dlaní čeká, co dostane? Myslíte si, že vás za vaší snahu ocení národ, který kouká na úspěšné individuality jako na zloděje, hajzly a asociální podvodníky, kdežto ožralové jsou chudáci, jenž pijí proto, aby zapomněli, že jsou obětí jakési zvůle systému. Hmm, asi ne. Ale to neznamená, že něco děláme špatně. Kulturistika totiž produkuje lidi, kteří jsou zvyklí, že své prohry nemohou svádět na někoho jiného. V kulturistice jste sám. A i přes to, že vás podporuje vaše okolí, máte sponzora, tak přesto všechno jste za své výsledky, ať jsou jakékoliv, zodpovědní především sami sobě.
59437_3419526901860_728117599_n
Nicméně je tu zásadní výtka ze strany široké veřejnosti. Nezpochybnitelná, řekl bych. Přítomnost dopingu v kulturistice. No nebudeme si nic nalhávat, je to tak. A já to zde nehodlám nijak obhajovat, ani polemizovat s tím, jestli je lepší užívat steroidy, nebo pít alkohol, hulit trávu nebo prachobyčejně pálit jednu za druhou. Byť svůj názor na to mám, tvrdím, že vše je špatně. Jenže to se pak přesouváme do říše snů a fantazie, kde jsou všichni lidé svatí, hodní a bez morální poskvrny.
Mnohem víc mě udivují hysterické výkřiky, že se jedná o podvod. No, pravděpodobně tomu tak bude, jenže podvod na koho? Na soupeře? No, nevím. Na diváka? Možná. Ovšem není to právě divák, který touží vidět co největší svaly s co největší vyrýsovaností? Ale jo dobře, je to podvod. Jenže pak tedy postavme do konfrontace s tímto názorem celosvětovou oblibu fotbalu, kde podvod je podvodem v plné hloubce tohoto slova. Moderní fotbal je ztělesněním korupce, ovlivňování výsledků, simulantství a lhaní. A to nejenom v ČR. Pokud se tedy někdo zadívá na obrázek kulturisty a pronese něco o podvodu v souvislosti s anaboliky, přičemž se radostně zajíká nadšením z postupu naší reprezentace na ME, kterého bylo dosaženo nasimulovaným pádem a následnou penaltou, čili čistokrevným a nefalšovaným podvodem, tak to je věc, které vážně nerozumím a nedokážu přijít na kloub myšlenkovým pochodům takového člověka. Ale toto není článek o fotbalu, který je mi v podstatě úplně volný. Spíše se zamýšlím, jestli toho dvojího metru není někdy přespříliš a jestli náhodou výtka směrem k podvodnému jednání není spíše zástěrkou pro vlastní slabou vůli a lenost. A před takovými lidmi se obhajovat nemusíte.
Ale abyste tento článek nepochopili špatně. Vůbec jsem ho nenapsal proto, abych si postěžoval, poplakal, jak nás nikdo nemá rád, a všichni nám ubližují. To rozhodně ne! To by znamenalo hrubé nepochopení myšlenky, kterou se vám možná trochu kostrbatě snažím sdělit. Naopak, vlastně tyhle ublížené kecy z duše nenávidím. Kulturistika je natolik osobitým a vymykajícím se sportem, že z podstaty věci není možné, aby se stala nějakým masovou záležitostí a pokud chcete milióny peněz a dennodenní záři reflektorů, běžte rovnou dělat něco jiného. Možná za to může samotná soutěžní povaha kulturistiky. Vždyť považte, že je snad jediným sportem, kde se trénink skládá z úplně jiné činnosti než samotná soutěž. Tomu se říká skutečná sportovní anomálie. Ale právě ve výjimečnosti kulturistiky tkví její krása.
Tenhle článek jsem napsal proto, abychom si uvědomili, jak úžasný náš sport je, jak skvělé vlastnosti v nás po léta buduje a jak sebevědomé osobnosti tvoří z mladých lidí. Kulturistika vás odliší. Budete mít jiné tělo, jinou chůzi, jiné myšlení a jiný životní styl. Tedy pokud to s kulturistikou budete myslet aspoň trochu vážně. Budete výjimeční. A až se tak stane, možná si napíšete na svůj facebookový profil stejně hrdou větu jako Vojta Koritenský – „Kulturistiku miluju. Za nic bych jí nevyměnil“
A12_4174