Absurdita zvaná kulturistika

Absurdita zvaná kulturistika

Pavel Vacek | 28. 10. 2015

  

Občas se někde v nějakém fóru stane, že někdo, většinou nějaký anonymně sebevědomý laik, nás pošťouchne tvrzením, že kulturistika není sport. Načež se na něj my, kulturisti - sportovci, sesypeme (což je nechtěná slovní hříčka) a zahrneme ho více či méně povedenými argumenty, přičemž vystavíme kulturistiku na piedestál sportovní náročnosti a navrch přispějeme do plodné diskuse nějakým pěkným a milým oslovením. Třeba debil, například.
    Jenže háček je v tom, že laik zná zpravidla pouze slupku. To, co je nejvíc na očích. To naolejované tělo, které, a teď ruku na srdce pánové a dámy, sportovní kreace skutečně nepřipomíná. Dalším problémem je totální a ojedinělá výlučnost kulturistiky v celé plejádě sportovních odvětví, protože to, co se skrývá pod pojmem kulturistika, celý ten komplex na sebe jdoucích procesů, které dávají celek, to je skutečné unikum. A co zaráží i mě jako kovaného fandy našeho sportu, je fakt, že sami sobě potlačujeme sportovní progres. Proberme si tedy jednotlivé zvláštnosti kulturistiky.   A berte to trochu s rezervou a netvařte se u toho tak vážně. Začněme těmi nezpochybnitelnými pozitivy.


V kulturistice můžete uspět kdykoliv. A to je vážně super! Možná to je dokonce její největší trumf. Vždyť se závodní kariérou můžete úplně v klidu začít ve věku, kdy jsou ostatní sportovci už dávno v důchodu. Často invalidním. Poslední dobou nám tuhle teorii trochu hatí fenomenální Jarda Jágr, ale ještě před nedávnem byl 33 letý hokejista totální stařec na hřišti. Nikoliv však v kulturistice, kde je věk po třicítce ta pravá hranice, kdy to konečně začíná „zrát“. Takže pokud si ještě pamatujete, jak byl  Milan Šádek ve 23 letech pasován před odjezdem na AC na vítěze této soutěže, tak po jeho odjezdu s prázdnýma rukama si všichni jeho příznivci najednou vzpomněli, že je vlastně mladý a svaly nevyzrálé. A měli pravdu. Ostatně jeho současný stav to jenom potvrzuje a to přesto, že v kulturistice je to pořád celkem děcko. Krásným příkladem nám tedy může být třeba Dalibor Hájek, který po třicítce byl starý na soutěžní veslování, kde dosahoval vynikajících úspěchů, aby pak plynule přešel do kulturistiky, kde po dávném dozaření čtyřicítky je v životní formě a za 3 týdny se ukáže, že možná ještě neřekl poslední slovo. Anebo co třeba takový Toney Freeman! 49 let, nebo kolik vlastně.  To je hotový sportovní zázrak a encyklopedický příklad špičkové výkonnosti v pokročilejším věku.   
 

V kulturistice může uspět každý. A to je taky super, ne? Jasně, už vás slyším, že musíte mít hromadu talentu atd… Ale to je jasné, to v každém sportu, ale kluk, který vyroste do 165 cm, se bude v NBA prosazovat jen těžko. A může umět driblovat jak pánbůh. A naopak kolik znáte chudých jezdců F1, kteří měří 2 metry? Kdežto my máme jednoho Mr. Olympia pinďu, jednoho hubenýho, jednoho vysokýho, jednoho s úzkýma ramenama, jednoho s širokým pasem, prostě takovou všehochuť vám typický basketbalista nenabídne. A to nemluvím ještě o celé armádě vynikajících, ale přesto typově diametrálně odlišných kulturistů, kteří na vrchol nedosáhli, ale přesto jsou, nebo byli v té nejužší špičce.


Kulturistický trénink není tak náročný. Jééé, už to slyším, jak si říkáte, co to melu, jak vy jedete strašně tvrdě a hárdkór. Jenže jsou to jenom kecy do vlastní kapsy. Fyzická náročnost kulturistického tréninku se ani zdaleka nevyrovná cyklistickému tréninku, zápasnickému, maratónům a mnoha jiným, veskrze individuálním sportům. Ale pozor! Vcelku úspěšně se dá předstírat opak. Jako znalí věci vezmete nějakého nebožáka, třeba kolegu z práce, nebo ze školy na trénink nohou (třeba), tam mu dáte pár intenzívních sérií, trochu to pro sichr předimenzujete, jemu se rozklepou vanilky, poblije se, nebo se mu minimálně alespoň podlomí kolena, zatočí hlava a vaše nehynoucí sláva a obdiv k vám, jakožto největšího tvrďáka široko daleko je na světě. A to je dobrý, ne? Můžete s klidným svědomím pak tvrdit, že děláte ten nejtvrdší sport na světě. Dokud vás někdo neposadí na kolo.

A teď ty horší věci.    

V kulturistice to bez diety nejde. To už je slabší, co? Když budete jíst jako prase, s největší pravděpodobností budete taky tak vypadat. Což je vážně problém pokud zrovna nechcete soutěžit o titul Mr. Zabijačka.   Ale není to ještě tak nejhorší. Jídlo v dietě, v té kulturistické, je protivně jednotvárné, Pohlreichovi by se z něj asi křivila huba a přítomností sójovky a trochou kečupu bychom mohli směle konkurovat kulinářskému umění Jirky Babici. Zaplaťpánbůh toho je ještě relativně dost. Když už jsem zmínil ty jezdce formule 1, tak ty prej nejedí skoro nic, nebo jen velmi málo. A ani se tomu nedivím. Ty kluci inženýrský prý dokážou spočítat zpomalení na kolo i za předpokladu o 6 gramů většího nákladu v zadnici pilota.  

 V kulturistice se musíte patlat barvou a holit si nohy. Všimli jste si, že to je trošičku takové tabu a nikdo o tom moc nemluví? Když nějaký laik vytasí tuhle podpásovku a vmete nám, že vypadáme jak vyleštěný psí kulky, tak se zmůžeme jenom na nějaké zmatené mumlání, popřípadě se jako dobrý argument jeví vaše pěst ve ksichtě vašeho oponenta. Ale trapný to trochu je, to se musí uznat. Ještě jsem za celou dobu, co se točím kolem kulturistiky, nepoznal nikoho, komu by nevadilo natírání se barvou. To je V-O-P-R-U-Z!!! Celý ten problém se točí kolem toho, že celý rok makáte, ale pokud zrovna neaspirujete na titul zasloužilého ředitele vápenky, tak tam příjde někdo, kdo vypadá jako tmavší verze Lájoše Demetera co vás minule probudil strašným řevem, když se mu zdála ta noční můra, jakože musí do práce a vy prostě prohrajete. Tmavé svaly prostě vypadají lépe. Takže nezbývá nic jiného, než se taky zatmavit. Rasismus nerasismus. A to holení? Naprosto stejná pakárna. Jenže když budete mít na kozách deku z ovce, tak dost těžko někdo spočítá vaše proužky od bradavky ke klíční kosti.
 
A teď si dáme úplné absurdity.

V kulturistice trénujete úplně něco jiného, než v čem pak soutěžíte. Tohle je úplná bomba! Takovouhle divočinu žádný sport nezná. Fotbalista trénuje fotbal, hokejista hokej atd… Sice jedou nějaký doplňkový sporty, hlavně mimo sezónu, ale pak se věnují tomu svému. Čutaj do meruny, střílej na branku, běhaj, prostě dělaj všechny činnosti, které obsahuje ta jejich konkrétní hra. My zvedáme činky. Hodně činek zvedneme. A hodně závaží a kil. Celý rok to děláme jak blázni. A pak si zalezem do koupelny, oholíme se a vylezem v plavkách a jdem se kroutit. Sakra, kde jsou ty činky?


V kulturistice neexistuje tréninkový plán a universální dieta. No je to tak! V kulturistice nelze mít jeden mustr pro všechny. Když koukám na hokej, tak tam týpek maluje něco na tabulku, kluci pokývají hlavou, plivnou si a dají góla. Hurá. Maj naučené strategie a na tréninky jsou v podstatě mustry, kterých se všichni drží. Ale nakreslete něco dvoum kulturistům a dostanete dva různé výsledky. Jeden dá toho pomyslného góla a druhý pojede na druhou stranu. Trénovat někoho v kulturistice v podstatě nejde. Konzultovat a předávat zkušenosti to ano, to je něco jiného, ale stejně radíte jenom to, co se vyplatilo vám, nikoliv jemu. Máme zde tolik protichůdných tréninků, že to není normální! A všechny dojdou ke stejnému cíli. Máme Mr. Olympia trénující 3 hodiny a proti němu je Mr. Olympia trénující 30 minut. A vůbec ani nezkoušejte vytahovat argument o moderním dopingu, protože ta antagonie tréningů je permanentní. Jeden borec dělá techniku, která se snad ani technikou nazvat nedá a má svaly! Druhý jede precizně s pidiváhou a taky má svaly! A to samé v dietě! Jeden jí hodně, druhý málo, jeden striktně vyhazuje tuky, druhý na nich staví dietu, no řekněte sami, je tohle normální?


V kulturistice si sami snižujeme výkonnost. Já nevím jak vy, ale já jsem ještě neslyšel, že by někdo prohlásil, že Usain Bolt běží moc rychle. Nebo že by řekli, že ty ostatní tedy neběhají tak rychle, ale je jim líto, že nemají medaile, tak že bychom jim mohli poposunout startovací bloky. Zdá se vám to absurdní? A proč? Vždyť my co cvičíme, to přeci považujeme za absolutně normální. Kulturista, tedy soutěžní kulturista, ten na závodech, je nejlepší, když má největší svaly a nejmíň tuku. Čili jsou mu nejvíc vidět. Ještě tam jsou takové drobnosti, jako že by měl mít dvě ruce, nohy, ale jinak je to vcelku jasný jak facka. Od toho se v kulturistice určuje sportovní výkonnost. Jenže jednou někdo usoudil, že už je té výkonnosti ažaž, a že těm ostatním je to trochu líto, že nemají medaile, tak jsme se rozhodli posunout jim ty pomyslné bloky. Jenže průser. Oni ty nevděčný parchanti začali běhat nějak moc rychle. Ne tedy tak rychle jako ty původní, ale dost na to, aby se tady vyrojila další parta, která by chtěla sakra taky ty medaile. Jak to teda udělat? Posunem zase bloky, to je jasný, ale co když zase časem trochu zrychlej? Už to máme! Budem dávat ještě známky za krasoběh a posychrujem to tím, že budeme měřit čas jenom od vrchní půlky, ehmm, myslel jsem od druhé půlky. To by snad na chvíli mohlo stačit, ne? Kdyžtak zase na něco časem přijdeme. Že vám to něco připomíná? No je to možné, ale jak se tak říká ve filmech, podobnost s reáliemi je čistě náhodná.


  Ať už je kulturistika jaká je, má jeden obrovský dar a schopnost. Dokáže se vám zarýt neskutečně hluboko do srdce. Není totiž jediný racionální důvod, proč ji provozovat. A přesto každoročně generuje nové a nové fanoušky, kteří holdují svalům a životnímu stylu zvaný kulturistika. Kulturistika je totiž především o emocích a vnitřních pocitech. A to je dobře. 

P.S. Víte, proč kulturistika nikdy nebude tak populární jako fotbal? Protože jenom ve fotbale může 20 000 lůzrů řvát na 20 milionářů: „Makej ty p*čo!“

Komentáře: